Člověk vypadá na to, co jí - teda aspoň většinou...

Anebo jinak - řekni mi co jíš, a já ti řeknu jak dlouho tady ještě budeš mezi náma, když tě třeba nepřejede ráno auto anebo na tebe nespadne taška nebo cihla ze střechy sousedovic baráku... Dlouho mi to ani moc tenkrát nevadilo. Co?

Teda, když mi bylo tak pětadvacet, tak jsem měl háro po ramena a fousy až do půl břicha, a všichni tvrdili, že je mi nejmíň pětatřicet. Jak říkám, moc mi to nevadilo - byl jsem šťastně ženatej, měl jsem milou ženu a tři děti, hrál jsem po nocích muziku a taky se podle toho stravoval. No asi to bylo zrovna tím jídlem, kdo ví...

Teď je mi skoro pětašedesát, jsem šťasně rozvedenej, mám pořád jěště tři děti, nebo možná už i čtyři a všichni zase naopak tvrděj, že je mi nejvíc vosumačtyřicet. Tak řekněte, kde je ta spravedlnost.

Ale zase to má jednu fantastickou výhodu, člověk dostane do postele i o třicet let mladší děvče, bez toho, aby za to něco platil, anebo jinak škemral. Čistě z mezilidské náklonnosti. Kolikrát i z lásky...

Takže je celkem fajn, když člověk vypadá mladší, než ve skutečnosti je. Asi to bude tím, jak se člověk každej den nají. Kdysi jsem někde viděl jedno přísloví: Člověk nežije proto, aby jedl (žral), ale jí proto aby žil (anebo spíš přežil).

No tak, kdyby to chtěl někdo zkusit a nejni ještě pozdě, tak příště začneme tím, co každý den už po čtyřicet let snídám. Já vím, zní to votravně, ale co člověk neudělá pro svý zdraví a svůj život, že jo.

Psáno v roce 2013, dneska je mi skoro pětasedumdesát. Tolik pro přesnost...))

Foto z roku 1965