Člověk vypadá na to, co jí - Část druhá - Ráno

Vstávám mezi šestou a sedmou, budíka nepotřebuju, probudím se sám. Když to musí bejt, tak se lehce vosprchuju, ale né každej den. Pak cvičím yógu - nejdřív pozdrav slunci (surja namaskar) a pak i ostatní polohy, asi tak dvacet. 

Kolem sedmý si dám čaj - takovou preventivní směs na prostatu s trochou medu. Né moc aby to nebylo sladký.

Kolem vosmý si dám svůj stoletej koktejl, někdo tomu říká taky koktejl nesmrtelnosti - rozmixovanej chřest a rajčatovou šťávu smíchanou s denní dávkou hub reishi - teda ty houby jsou sušený v prášku.

Tak kolem půl jedenáctý si dám snídani.

Celkem se dá říct, že snídaně je to nejdůležitější pro dnešního člověka. Né, že bych to vymyslel já sám, ale už od mládí jsem slyšíval co kdo kdy na světě snídá. Já teda snídám posledních 40 let každý den pořád to samé, jenom když jsem někde na cestách, a to se stává poslední dobou čím dál tím méně, snídám co se dá.

Když mi bylo asi čtrnáct, tak jsem se začal zajímat z nějakého mně nepochopitelného důvodu o yógu. Asi jsem si někde něco přečet. A v jedné knížce jsem se dočet o snídani pana prof. Kollatha. Dlouhou dobu jsem si myslel, že to byl američan. Přesněji, myslel jsem si to, co mi bylo doporučeno. A neměje jinou možnost...

Teprve strejda Google mě vyvedl z omylu. Ten člověk byl profesorem na universitě v Německu, dokonce snad děkanem nebo rektorem, samozřejmě, že musel bejt nácek a po vojně ho dlouho nechtěli uznat, ale byl vůbec prvním člověkem na světě, co se o tohleto začal zajímat. Teda vo to jídlo.

Je toho o něm na webu celkem dost, stačí napsat kollath breakfast a vyběhne stoosmdesátdva tisíc stránek, ani ne za půl vteřiny. Ten pokrok, kde se to zastaví...

Já jsem si to jeho jídlo na snídani ale trošku upravil, taky už to bude skoro sto let co to Werner vymyslel.

Takže to začíná celkem nevšedně, a sice už večer:

Prófa to vymyslel z obilí. V dnešní době se obilí těžko shání, nehledě k tomu, že to na osev je opatřeno jedem na krysy aby to ty holky nesežraly. A ten já zase nemusím.

Tak tedy večer vezmu dvě lžíce vloček.

Stačí i jenom normální ovesné, jak jsme je znali celá ta dlouhá léta socialistického spolužití, ale čím víc druhů, tím lépe, já používám směs vloček ze šesti různých obilovin. Běžně se to dá koupit kdekoliv, tedy aspoň tady v Německu. V Itálii a Španělsku mi to dalo dost práce je vůbec najít, a tak jsem si to pak radši vozil z Německa. Dneska se to dá ale po síti koupit kdekoliv - ten pokrok... Někde sem se dočetl, že indiáni maj rádi jejich americký semena a tak tam dávám ještě jednu lžíci quinoa - uvidíme co to se mnou udělá ...

Ty vločky a quinoa rozemelu v kafemlejnku, až vznikne normální mouka a přidám tři lžíce vody. V druhý malý misce namočím do vody jednu lžíci rozinek (sušený hroznový víno - pro ty co neví, co je to rozinka).

Ráno to sleju dohromady, přidám jednu lžíci mletejch lískovejch vořechů, jednu lžíci lněnýho semena a jednu lžíci čerstvé citronové šťávy. A k tomu tři lžíce (asi 45gr) borůvek.

Werner k tomu dával ještě jedno nakrájené jablko, ale to bylo snad v dobách, kdy člověk mohl koupit v krámu jenom jablka. Když je teda náhodou dovezli. Já jsem se zase jednou kdesi dočetl, že nejlepší ovoce jsou borůvky, pro svoje anti-oxidanty. A tak tam teď dávám už jenom borůvky. Jsou k dostání čerstvé po celý rok a to jedno balení mi vydrží na 3x - má 125gr. A stojí jenom 3 baky, někdy u Lidla jenom dva.

Werner tam ještě radil přidávat med ale mě se to zdálo pak moc sladké, a tak jsem od toho medu upustil. Jestli to někomu bude chutnat víc, tak ať si ho tam klidně dá. Někdo tam ještě dává i jogurt...

Podle tý yógínský knížky to funguje tak, že kdo je hubenej, ten přibere a kdo je tlustej, ten zase pár kilo schodí. Spíš ale záleží na tom, co člověk dlabe potom.

Takže o mém dalším denním jídle až zase příště.

Fotka r roku 1966