Proboha, nemůžete si toho čokla ohlídat, člověče?

Věta, která je až příliš často adresovaná někomu, kdo si pořídil psa bez rozmyslu, nedokázal ho vychovat, v konkrétní situaci zvládnout a jeho pes zaútočil. Napadl druhého psa, jiné zvíře nebo člověka, nedej bože dítě.  

Dnes mi o případu pokousání psa psem vyprávěla jedna kolegyně, říkejme jí třeba Květa. Zamrzelo mě to, ačkoli jsem mezi čtenáři profláknutý jako kočkař, ke psům mám též blízko. Naštvalo mě to proto, že oba ti čtyřnozí tvorové v tom byli nevinně.

Co se tedy stalo? Květa s rodinou, jejíž součástí je i původem útulkář kavalír Artur, trávila letní víkend na své chatě u vody a na návštěvu k nim přišli známí. Dva mladí lidé se psem Zafem, který je mně neznámé rasy (možná směs), též z útulku, proti Arturovi asi dvojnásobný a na rozdíl od něj nevychovaný, svými majiteli nezvládnutý a se sklony k agresivitě.

Artur je dobrák od kosti, sice trochu živější tvor, ale protože zpočátku na sebe oba psi reagovali pozitivně, Květa se rozhodla to risknout a vypustit je spolu na zahradu. Pod dozorem, samozřejmě. Vše probíhalo v pohodě, psi se nekonfliktně vyblbli, a když je zmohlo horko, odstěhovali se k lidem na terasu a tam zalehli. Takže až doteďka nudná selanka, která nestojí za psaní.

Zvrat nastal v okamžiku, když Květin Artur přišel k návštěvě a ty dva mladé nenapadlo nic lepšího, než ho začít hladit před očima jejich Zafa. Květa začala tušit zradu, a taky, že jo. Zaf Arturovi záviděl to hlazení, ruplo mu v bedně, vyjel po něm a z pozice své dvojnásobnosti mu prokousl ucho. Mladí jen zírali, zareagovat dokázala akorát Květa, vletěla mezi peroucí se psy, roztrhla je od sebe a zabránila tak dalším případným kousancům. Nakonec to tedy odneslo jen to ucho, návštěva sbalila Zafa a vypadla, Artur byl ošetřen, uklidněn a celé to skončilo.

Přišlo mi líto nejen Artura, který to odnesl prokousnutým uchem, ale kupodivu i Zafa. Proč líto, když zaútočil on? Prostě proto, že za to nemohl. Podobně jako v ostatních případech napadení psem se mu nedostalo toho, co on jakožto smečkové zvíře nutně potřebuje ke svému spokojenému životu.

Pořídí-li si člověk psa, začlení jej z jeho zvířecího pohledu do své smečky. Do společenství, ve kterém jsou dle zákona přírody štěňata vychovávána k tomu, aby přesně dodržovala hierarchii, tedy věděla, koho musí poslouchat, s kým jsou si na rovině a komu naopak velí. Musí to tak být, protože bez tohoto řádu by se smečka rozpadla a jednotlivci by sami nepřežili. Nu, a jakkoli je pes inteligentní tvor, stále je to zvíře, které se řídí svými pudy, i když je „přesazený“ mezi lidi.

Odpusťte mi, prosím, možná přehnaně nekompromisní tón tohoto článku, ale viděl jsem na vlastní oči a slyšel z první ruky až příliš takových případů, abych si dovolil tvrdit, kdo si rozhodně nemá pořizovat psa. Kdo tedy? Ten, kdo ho chce mít jako módní doplněk (většinou okrasná plemena pro dámy) nebo jako posilovač ega (zejména silová nebo bojová plemena pro chlapy). Taky ten, kdo o psech nic neví, nedokáže si zjistit, jaké plemeno pro něj je nebo není vhodné (například pohybově náročná plemena rozhodně nepatří do malých bytů). A zejména ten, kdo nedokáže svého psa vychovat a poté trvale zvládat.

Psi jsou často (záleží na plemeni a konkrétní povaze) „tvární,“ to znamená, že se dokáží v mnohém přizpůsobit. Platí to však jedině tehdy, když přesně vědí, co mají a co nemají dělat. A pokud jsou vedeni s láskou, to znamená nejen přísnou, ale zároveň i vlídnou a laskavou rukou, tak jsou šťastní, samozřejmě poslušní a svému pánovi to dokážou dát najevo. Nakonec, co si budeme povídat, takový psí vděk a celoživotní oddanost určitě zná každý pořádný pejskař.

Takový pejskař, kterému se nikdy nemůže stát, že by ho někdo okřiknul větou: „Proboha, nemůžete si toho čokla ohlídat, člověče?“