To tě ctí.

Jeho, Jitko. Ale mám to stejně jako on.

Zbourala mě pasáž v úvodní části blogu:

"Na závěr o mně prohlásil, že jsem postižen syndromem přehnaného smyslu pro spravedlnost a že se s tím v zásadě nedá nic moc dělat."

Oběma aktérům příběhu přeji, ať jsou šťastní na společné cestě životem

Děkuji Marku. Tím zbouráním jste mě potěšil.

Hovorí sa, že ženu ani kvetinou neuhodíš a je to pekné řčení

Souhlasím

Zajímalo by mě, zda oběma katérům vztah vydržel.

Honzo, pěkný zbytek dne Ti přeji

Děkuji, Iri, krásný večer.

Příběh je inspirován skutečnou dvojicí a jejich vztah zatím drží. uvidíme, jak to bude dál.

He he, tuhle větu jednou s jistou dávkou shovívavosti až pohrdání, řekl kdysi jeden chlápek mé přítelkyni, držitelce černého pásu v judu, když ho odmítla kamsi pustit protože tam neměl co dělat. Odpověděla mu, že to má teda smůlu protože ona chlapy bije. :D Na potyčku nedošlo, on ke svému štěstí ustoupil.

Ale to jen tak pro zajímavost, co si mi vybavilo když jsem přečetl nadpis. Blog je o něčem jiném. Nechtěl bych takovou partnerku jakou popisuje blog. Až tak daleko míra mé přizpůsobivosti nesahá.

To chápu. A Vaše historka je fakt povedená.

Měl jsem štěstí, takovou jsem nepotkal. Tady je dnes den otců tolik sťatých tatínků se jen tak hned nevidí...

Vidíš, Horste, on je i tady, ale zde se to moc nedrží, takže o tom ani nevím

"...pokaždé jsem je miloval, že bych je nosil na rukou, ale zatím nám to se žádnou nevydrželo."

Jinými slovy, zas tak slavné to se mnou není :-):-):-)

Obdivuji vaší jistotu v hodnocení životů druhých, o kterých víte jen minimum.

Honzo, vztah je většinou o kompromisu, toleranci a já zůstávám názor, že muž by měl v milostné oblasti ženě vyhovět a dovést ji ke slasti. Hrdina tvého vyprávění to musí brát jako hru, není to o bolesti, ale spíše o vzájemné důvěře.

O důvěře určitě, Davide. Jest otázkou, na jakých hrách se shodnou, aby to bylo oběma schůdné a zároveň naplňující. To jsou holt ty kompromisy. 😺

Musí to být šok, a protože já zastávám názor: ruka, která mě uhodí, už mě nemůže pohladit, tak bych z tohoto vztahu musela odejít.

Tomu rozumím, většina žen to takhle cítil. Jenomže tahle to má při sexu trochu jinak.

Věta "ženské se nebijou" ni vždycky připadala dost nejednoznačná. Jedna soudružka učitelka mi dokonce kdysi vedla kázání, že nesmím holce jednu ani vrátit, i kdyby mi jich ona vrazila padesát. A řada ženských na to skutečně spoléhá a mlátí chlapy, kteří si netroufnou se jí dotknout, nejčastěji své partnery. Tak by mě zajímalo, jak by to řešil autor.

Jednoduše. Autor se s takovými ženami prostě nestýká.