Ono je to těžké. Psi na nás spoléhají a když mají pocit, že jsou v tom sami, tak to řeší třeba rvačkou. Bee nemá ráda cizí psy. Proč? Je ovčácké plemeno a má vrozené chránit mě. A proto to musím řešit já. Někdy je to těžké jí vysvětlit, že je všechno v pořádku. Je to jenom o tom porozumět svému psu. A oni nám často rozumí líp než my jim.

Dani, to jsi vyjádřila přesně - porozumět svému psu. Obávám se, že někteří lidé ani nevědí, že by se o to měli snažit.

Nezodpovědných majitelů nezvladatelných psů se bojím snad víc než těch psů...

Ono to jde dost ruku v ruce.

Kdo se bojí psa, ať nechodí mezi lidi!

Taky dobrý

Nemám nic proti pejskům, jelikož za to případné špatné mohou jejich majitelé. Nedávno na mě skočil (naštěstí) menší pes a když jsem se ohradil, tak mi jeho majitel řekl: "Co děláš v..e, vždyť ti skočil jenom na kalhoty.

Běda, kdybyste se toho psa dotknul, pokousal by Vás sám jeho majitel

Mám na hlídání Ajku, fenku, která zpočátku myslela, že když nemá páníčka, že si užije, ale laskavými a jasnými pokyny velmi rychle pochopila, že si více spolu užijeme, když budeme v pohodě. Nesmím ale zapomenout na dobrou výchovu majitelů.

Teď jsi jí teda udělila takovou pochvalu, že by se Ti měla odměnit umytím celého obličeje

Chodit k lidem nebo se těšit na jejich návštěvu, pokud mají takového nevychovance, se nekoná...

A naopak dobře vychovaní, případně i vítací psi jsou přínosem

nedávno v hospodě na zahrádce pobíhal mezi lidmi pes a na výzvy ať si ho uváže, reagoval "páníček" ...on nekouše.

Klasická reakce. My jsme byli nedávno v restauraci v hotelu v Jeseníkách a u oběda nám seděl na zemi u sousedního stolu po pravé straně slintající boxer a po pravé straně pro změnu japonské "bojové" plemeno Tosa Inu. Fakt oběd na který nezapomeneme. Jen přemýšlím, kde u nás tato chorobná posedlost psy skončí. Typoval bych to na registrované partnerství.

Ač jsem rovněž kočkařka, troufám si tvrdit a souhlasit, že u psa je to vždy o pánovi.

Před pár dny jsem potkala při procházce v parku dva takové "posilovače ega", kterak se do sebe pustili v potoce. Jejich páníčci na ně několik minut ze vzdálenosti 10 a více metrů jen křičeli... Nakonec v tom potoce skončili též, protože psi se od sebe sami neroztrhli.

Myslis, ze panicky ta nedobrovolna koupel poucila? Dovolil bych si o tom ponekud pochybovat.0

To jsi, Jene, napsal moc pěkně a užitečně. Já jsem nikdy nebyla bez pejska. Už jako dítě jsem dostala k narozeninám kokršpanělskou holčičku a k ní knížku o výchově psů. Starala jsem se o ní komplet, veškerá péče byla na mně a její výchova též. A taky mezi námi vzniklo pouto, na které ani po desetiletích nemůžu zapomenout. Pak jsem měla ještě jednoho kokříka a po něm už pudlíky. Ač měl každý z těch pejsků jinou povahu, opravdu nikdy jsem s nimi neměla žádný problém. Snad i proto, že vše, o čem píšeš, jsem znala z knížek, od rodičů a od chovatelů, kteří mi prošli životem. A taky nikdy nezapomínám, že i když mají někteří ti psí mrňouskové skoro lidskou povahu, tak lidi to prostě nejsou a musím jejich přirozenost znát, respektovat a být za pejska za všech okolností odpovědná.

Takhle by to meli brat vsichni, Zdeni. Pak by byl na svete psi raj

Ano, pes musí být jako jeho pán (paní). Já miluji pohyb, přírodu, les, a tak si nebudu pořizovat gaučového plyšáčka, takový přijde na řadu, až nebudu moci. Však víš, Honzo, jakou rasu já volím, kdysi tady byla ve Tvojí soutěži o nejkrásnější psí oči. Nechceš zase vypsat nějakou soutěž? Psi a kočky už soutěžily, tak bych navrhovala třeba O nejsympatičtějšího blogera nebo O nejhezčí blogerku...

Dobry napad, Jarmilo, ale nedavno tu byl bloger roku, tak to by tez nebylo originalni. Chtelo by to nejakou novou nyslenku. Dik za cteni, vsak vim, ze jsi psi clovek