Nepřekážej v těch dveřích, proboha!

Taky jste si všimli, jak se poslední dobou kdekdo postaví do dveří v hromadné dopravě a vůbec ho nezajímá, že by snad ostatní lidé chtěli vystoupit nebo nastoupit? Možná je to nějaká nová móda a kdo nepřekáží, není in.

Stalo se v pátek na trase B pražského metra ve stanici Kolbenova. Přestože bylo krátce po čtvrté odpolední, souprava směrem z centra nebyla příliš zaplněná. Možná to bylo tím, že minulý pracovní týden byl rozdělený volným prvním májem a spousta lidí si vzala dovolenou nebo pracovala z domova, čert ví. Faktem je, že v prvním vagónu v prostoru hned za řidičovou kabinkou prodlévalo jen několik jedinců, pojďme si je představit.

Břicháč. Netuším, od čeho měl ten zhruba pětačtyřicetiletý pán s prořídlým prošedivělým ježkem na hlavě svůj pupek tak vypracovaný. Snad od piva, ale nechci mu křivdit, možná to měl genetické. Seděl na obou sedadlech dvousedačky a vypadalo to, že podřimuje, tu a tam si hlasitě chrápnul.

Sluchátkář. Tenhle panáček byl oproti břicháčovi snad poloviční věkem i hmotností a neseděl, nýbrž stál s u dveří. Zpod kapuce mu koukaly uši, které měl ucpané špunty, jež plnily funkci bezdrátových sluchátek. A v ruce telefon, netuším, jestli se přehraboval v písničkách pro poslech nebo tam šmrdlal něco jiného.

Vozíčkářka. Dáma středního věku, pravděpodobně kvůli své dispozici dost vyhublá, avšak vkusně upravená. Seděla ve svém jezdítku uprostřed plošiny, většinou měla sklopené oči a jen občas se jakoby nervózně rozhlédla kolem sebe.

Pak už tam byly jen dvě mladé dívky, usazené na dvojsedačce u protějších dveří, čile spolu švitořily o plánech na nadcházející víkend, ale dalšího dění se neúčastnily.

V tomto poklidném, téměř ospalém rozpoložení ujelo metro několik stanic, a teprve když se blížilo ke Kolbenové, začalo se něco dít.

Paní vozíčkářka zvedla oči, otočila svůj stroj ke dveřím, u kterých stál sluchátkář, a znervózněla ještě víc. Ve stejnou chvíli se probudil břicháč, nezaujatým pohledem se rozhlédl kolem sebe a podrbal se na hlavě.

V momentě, kdy se metro zastavilo, a otevřely se dveře, popojela paní vozíčkářka až ke sluchátkářovi a tichým, hůře artikulovaným hlasem pravila: „S dovolením, prosím.“

Sluchátkář nezareagoval.

Břicháč zaostřil pohled na sluchátkáře, napřímil se na sedačce, jak jen mu to jeho pupek dovoloval a silným, poněkud chraplavým hlasem zavelel: „Uhni, člověče, nepřekážej v těch dveřích, proboha!“

Sluchátkář opět nezareagoval, jenom tak tam stál uprostřed otevřených dveří, zřejmě byl plně pohlcen sám sebou a svou muzikou.

Paní vozíčkářka viditelně zbledla a očima těkala z jednoho na druhého.

Břicháč se zvedl a vypadalo to, jakoby povstala hora sádla. Udělal pár těžkých kroků, postavil se za sluchátkáře a bez jediného dalšího slova ho svým pupkem vytlačil z vagónu ven jako nějaké pírko. Pak se na svou postavu překvapivě svižně vrátil, pomohl paní vozíčkářce vyjet na nástupiště a zeptal se jí, jestli nepotřebuje nějak pomoct.

Paní vozíčkářce se vrátila barva do tváře, plaše se usmála, zavrtěla hlavou, špitla: „Ne, děkuji, támhle si jde pro mě manžel.“ A ukázala hlavou směrem ke chlapíkovi, který se právě vynořil zpoza rohu a s ustaraným výrazem jí pospíchal v ústrety.

Sluchátkář stál na nástupišti, nevěřícně koukal kolem sebe, rozhazoval rukama a tvářil se, jako by mu bylo bůhvíjak ublíženo.

Břicháč se vrátil do vagónu, znovu použil svůj velký pupek, avšak tentokrát nikoli k vytlačení sluchátkáře, nýbrž k rozevření právě se zavírajících dveří.

„Klap!“ Dveře za břicháčovými zády se definitivně zavřely.

„Bum!“ Sluchátkář do nich zvenku naštvaně kopnul.

„Túúú!“ Zaburácel klakson metra plnou silou, až sluchátkář leknutím odskočil.

Vlak se rozjel.

Do prostoru v prvním vagónu hned za řidičovou kabinkou se vrátil poklid ospalého pátečního odpoledne. Břicháč se znovu rozvalil na obě sedadla dvousedačky, zavřel oči a na plná ústa zívnul.

„Už to mám, Jiřko,“ pravila jedna ze švitořících dívek z dvojsedačky u protějších dveří, „vyrazíme do Dobřichovic se stanem a se spacákem.“

„Jasňačka, Mončo,“ přikývla jí nadšeně ta druhá, „ale sluchátka si nebereme.“