Podporujte svoji hospodu

Máte svou oblíbenou restauraci? Třeba obyčejnou útulnou hospodu, takový maličký pajzlík nebo příjemnou kavárnu, vinárnu, případně cukrárnu, kam si chodíte rádi posedět s přáteli a kde je vám dobře?

S nostalgií v oku vzpomínám na místa vpravdě lidová a ve více či méně dávné době zaniklá. Třeba takový automat Koruna na rohu pražského Václavského náměstí, který vznikl už za první republiky a v němž se za nevelký peníz mohla najíst celá Praha. Posedět se tam sice nedalo, bývalo narváno pomalu jako v nějaké velkovýkrmně vepřů, ale když si dal člověk pozor, aby to za něj nezkonzumoval nějaký santusák, odcházel odtamtud spokojen, nasycen a napojen.

Anebo bufáč na Masarykově nádraží. Tam už bylo i pár židliček u umakartových stolů, na nichž jste si mohli potěšit žaludek sekanou, vlašákem, smaženým řízkem nebo třeba grilovaným kuřetem a celé to zapít kofolou, poctivým turkem, případně desítkou, jedenáctkou či dvanáctkou. A opět, ceny lidové.

Obě tato místa jsem občas navštěvoval, Korunu ve svém dávno odvátém mládí, bufáč na Masaryčce ještě před pár léty, a vychutnával si rázovitý kolorit míst, v nichž si podávali kliku a pili ze stejných půllitrů lidé nejrůznějších povah a profesí. Od popelářů až po úředníky s titulem, od zlodějíčků, chmatáků a podvodníků až po poctivce tělem i duší. Obě tato místa zanikla, odvál je čas, přestala vyhovovat moderní době a přinášet dostatečný zisk jejich majitelům. Na místě bufáče na Masarykově nádraží je dnes jeden z nadnárodních řetězců, v němž si můžete dát kávu se zákuskem. Nebudu ho jmenovat ne proto, že se to kvůli reklamě nesmí, ale kvůli tomu, že tam nemá cenu chodit. Zavítal jsem tam omylem jednou, místo kafe jsem dostal odvar z týden nošených ponožek, místo zákusku umělohmotné přeslazené cosi a zaplatil tolik, za kolik by byla v zaniklém bufáči chutná vydatná svačinka pro dva i s pivem. A to vše počítáno v dnešních cenách.

Podobných míst zaniklo po celé republice spousta, avšak to neznamená, že by si člověk nemohl najít podnik, ve kterém se má fajn, zvlášť když ho navštíví s nějakým, s kým je mu dobře. Pravda, není jich tolik jako před dvěma léty před covidem, ale přijde mi, že většina z těch, která vydržela, si své přežití zasloužila jak přístupem k hostům, tak i kvalitou podávaného jídla a pití. A že to nebylo beze strachu ze zániku, bez zvýšeného úsilí a finančních nákladů, o tom není pochyb, sami hospodští by mohli vyprávět, klidně se nějakého zeptejte.

Mám několik svých oblíbených míst, které bych rád jmenoval, ale kvůli již zmíněnému zákazu reklamy nemohu, tak aspoň naznačím. Bezvadná hospoda na pražském Smíchově, ve které jsem neviděl obsluhovat nikoho jiného než drobnou hubenou blondýnku. Je sice na můj vkus až příliš štíhlá, ale úsměv si najde vždycky a zná snad nejen celou mou rodinu, ale i pár kamarádů z práce a dokonce i některé z blogerských kolegů. Kousek od téhle hospody je cukrárna, v níž mi nad kávou a zákuskem vypráví Maruška své příběhy.

Leč nejde jen o Prahu, zrovna teď v sobotu jsme se s manželkou stavili cestou z nákupu na obědě v restauraci v Čelákovicích. Dle referencí v té nejoblíbenější a nejnavštěvovanější, kde se o vaši pozornosti pomalu poperou číšníci a servírky, oblečení ve vkusných firemních tričkách. A v tomhle výčtu bych mohl pokračovat dál a zmínit se ještě aspoň o rodinných hotýlcích nebo penzionech, kde vám na dovolené uvaří samotná majitelka, zatímco se její manžel postará, aby se vám tam dobře bydlelo, a kde si pak večer zajímavě pokecáte s oběma.

Jsem přesvědčen, že všechna tahle místa si zaslouží naší podporu. Všimli jste si, jak je v nich v dnešní době málo lidí? Před pár týdny jsem tu smíchovskou restauraci navštívil s jednou ze svých dcer, stavili jsme se tam po práci, tedy v exponované době a jednu chvíli jsme tam kromě chlapíka za pípou a hubené blondýnky byli sami, prostě plichta dva na dva. Ubylo i příběhů s Maruškou, ve kterých figurují další hosté naší oblíbené cukrárny, protože jich tam bývá poskrovnu. Dokonce i v té vyhlášené čelákovické restauraci jsme si s manželkou mohli vybrat z několika volných stolů, ačkoli dřív bychom si bez předchozí rezervace ani neškrtli.

Proč to všechno? Tak samozřejmě ceny jdou nahoru a šetřit musíme asi všichni, ale hlavní důvod je zřejmě jinde. Lidé se prostě bojí. Pravda, čísla jsou sice vysoká, ale strach v nás masivně přiživují především média, neb špatné zprávy se lépe prodávají a jde přece o peníze bez ohledu na to, že některé informace hraničí s šířením poplašných zpráv.

Taky máte své oblíbené místo, kam chodíte rádi posedět, a mrzelo by vás, kdyby zaniklo, ne kvůli modernizaci jako ta dávná Koruna nebo bufáč na Masaryčce, ale vinou nedostatku hostů? Nějakou hospodu, vinárnu a tak dál, kam se rádi vracíte, protože vás tam s úsměvem obslouží a vy tam pobudete s někým, s kým vám je dobře? Tak je podpořte, pokuste se vytáhnout své blízké, kteří se bojí, a společně si tam skočte na kus řeči a na něco dobrého k zakousnutí a zapití. Je přece životem bezpočtukrát prověřeno, že člověčí pospolitost strachu zahání, dobré mysli dodává a že právě ta dobrá mysl je výbornou prevencí proti nejrůznějším bacilům a virům. Jsme Češi, Moravané a Slezané, lidé veskrze společenští a družní, a moc by nás mrzelo, kdybychom najednou zjistili, že spolu nemáme kam chodit, až tahle nepříjemná covidová lapálie jednou skončí

Přeji vám dobrou chuť a příjemné posezení.