Důchodci žijí na úkor zbytku naší společnosti

Důchodci škodí nejen majitelům restaurací tím, že obědvají za levný peníz ve školních jídelnách. Oni provádějí ještě daleko horší věci, kterými nepatřičně omezují i další skupinu občanů.  

Lidé v důchodu se ve své nekalé snaze ušetřit za jídlo chovají naprosto nezodpovědně. Nestačí jim, že místo do restaurací chodí doslova vyžírat dotované jídlo dětem do školních jídelen. Mnozí zacházejí dokonce tak daleko, že nakupují v obchodech s potravinami a vaří si doma sami. Tímto svým nekalým jednáním nejen, že připravují hospodské o jejich zasloužený zisk, ale skupují levné potraviny pracujícím. Nemají co dělat, studují slevové letáky, přes den se poflakují po obchodech a vykoupí zboží v akci, které pak pochopitelně nezbyde na zaměstnaného člověka, dorazivšího tam až večer po práci.

Před pár dny jsem potkal v místním obchodě starou, nejmíň osmdesátiletou babičku o holi, jak si nakládá do košíku levné zboží. V silných brýlích se dlouze přehrabovala mezi těstovinami, až si vybrala nějaká úplně obyčejná kolínka, které byla na hranici data spotřeby a stála pár korun. Její chování mi přišlo podezřelé, tak jsem ji chvilku sledoval a viděl, jak posléze k oněm kolínkům přidává jakousi drůbež. Jednalo se o staré slepice, které zřejmě už přestaly nést vejce, tudíž byly poraženy a dodány k prodeji s výraznou slevou.

Předpokládal jsem tedy, že si ona babička hodlá z těchto surovin uvařit jídlo místo toho, aby se zachovala jako zodpovědná důchodkyně a šla se naobědvat do místní hospody. Jakožto spořádaný občan jsem se ji rozhodl upozornit na nesprávnost jejího chování. A jelikož se snažím jednat se svými starými spoluobčany s úctou, začal jsem opatrně: „Dobrý den, milá paní, mohu se vás zeptat, za jakým účelem si tady kupujete tohle levné zboží?“

Babička zjevně nepochopila, kam svou otázkou ve skutečnosti mířím. Opřela se o svou hůl, usmála se na mě a dala se do vysvětlování: „Víš, panáčku, já už jsem stará a skromná. Slepici nasekám na drobné kousky, z drůbků udělám vývar, zbytek si udusím na paprice a k tomu rozvařím kolínka, abych to dokázala rozkousat.“

Usoudil jsem tedy, že je nejvyšší čas upozornit babičku na její nesprávné jednání, ale stále jsem se snažil pokračovat nekonfliktní cestou: „Milá paní, takhle se budete muset zbytečně trápit a zdržovat s vařením. Nebylo by pro vás jednodušší, kdybyste zašla do restaurace na náměstí a ten vývar plus kuře na paprice si dala tam?“

Babička se na mě nechápavě podívala: „Ale kdepak panáčku, co tě nemá. Na hospodskou stravu já nemám zuby, nedokázala bych to jejich jídlo rozkousat. Ta trocha vaření mě nezabije, jsem na to zvyklá celý život. A vůbec, v hospodách je draho a ze svého skromného důchodu bych si takový luxus nemohla dovolit.“

Teď už mi bylo jasné, že ta babka dobře ví, co vlastně provádí. Určitě má doma ve slamníku zašité balíky uškudlených pětitisícovek plus zlaté šperky, a přitom se vydává za bůhvíjakou chudinku.  A tak mi nezbylo, než to té bábě zcela otevřeně a narovinu říct: „Paní, nezlobte se na mě, ale víte, že svým nezodpovědným jednáním svévolně připravujete majitele restaurace o jejich zasloužený zisk? A uvědomujete si, že když to co vy, udělají všichni zdejší důchodci, tak večer už tady na krámě nezbyde žádné levné zboží a pracující lidé budou muset nakupovat za draho? Promiňte mi to, ale měla byste se nad sebou vážně zamyslet, přehodnotit své jednání a jako zodpovědná občanka v důchodu chodit na jídlo do restaurace.“

Načež baba na mé dobře míněné upozornění zareagovala naprosto neadekvátně. Zaškaredila se jako stará čertice, zamumlala cosi o drzých nevychovaných spratcích, levou rukou se pevně chytla regálu se zlevněnou rýží, pravou se rozpřáhla svou holí a udeřila mě do ramene tak, že tam mám ještě teď pěknou podlitinu. Přiznám se, že jsem z ní dostal strach, zapomněl na svou občanskou povinnost a drže se za rameno zbaběle utekl z krámu.

Z této příhody jsem pochopil, že přesvědčováním po dobrém cesta k nápravě důchodců nepovede a že bude potřeba přijmout nějaká úřední opatření. Například jim v okamžiku odchodu do důchodu voperovat čip do zápěstí, na který jim budou hospodští potvrzovat konzumaci obědů ve svých restauracích. Tento čip pak každý měsíc kontrolovat na úřadu důchodového zabezpečení a v případě chybějících záznamů o stravování nekompromisně krátit důchod.

PS: Článek jsem pojal jako bohapustou ironii a příběh o babce v obchodu jsem si vymyslel. Ve skutečnosti si velmi vážím všech starých lidí, kteří poctivě pracovali celý život a nyní jsou odkázáni na mizerný důchod, se kterým mnozí z nich dokážou vystačit jen se značným nedůstojným omezováním vlastních potřeb.