Co je špatného na sčítání lidu?

Třeba už ten název. Jakýpak lid? Slovo, kterému dali komunisté nahořklou pachuť. Holedbali se, jak nastolili vládu utlačovaného lidu, zřídili si k tomu i lidové milice, ale ve skutečnosti se na lid vykašlali a vládli jen vyvolení.

Necítím se býti lidem, cítím se být člověkem nebo, chcete-li, občanem. Takže pro příště bych si vyprosil buď sčítání lidí, určitě to zní líp než sčítání nějaké beztvaré manipulovatelné lidové masy. Anebo rovnou sčítání občanů, neb ti mají svá nezadatelná občanská práva... Nóóó, teď zrovna je teda moc nemáme, ale třeba se to zas někdy časem spraví.

Průšvih nastal v sobotu při spuštění online sčítacího systému a hned toho byly plné noviny. Zprávy o tom, jak je to celé špatně naprogramované a poddimenzované snad dokonce na chvíli zastínily žurnalistické covidové horory. No, bodejť by se to nezhroutilo, když se na to v jednu chvíli vrhly statisíce nedočkavých sčítáníchtivých občanů. Znáte dopravní zácpu, stupeň provozu číslo pět? Tak to máte to samé, když třeba vypustíte lufťáky na silnice před prodlouženým víkendem, tak silnice beznadějně zacpete, i kdyby byly udělané sebelíp... Nóóó, teda vlastně teď taky ne, protože se nikam jezdit nesmí, ale i to se možná v blíže neurčené budoucnosti spraví.

Jestli se něco pro start sčítání nepovedlo, tak to byla osvěta a konečný termín. Nemělo se říkat: „Pusťte se do toho hned, protože na to máte jen čtrnáct dní,“ o měsíc delší čas se měl určit hned a lidé se měli nabádat stylem: „Netlačte se všichni najednou, na každého se dostane.“ Ale znáte to, to bychom nebyli my občané čeští, moravští a slezští, kdyby se nás na to půlka nevrhla jako někdejší komunistický lid na banány a druhá půlka nevyčkávala na poslední chvíli. Jen počkejte, aby se nám to těsně před 11. květnem nezačalo hroutit znovu jako ten provoz na silnicích v neděli večer. Nebo teda v pondělí, když jsou ty Velikonoce. Naposledy se hroutil předloni a příště... no, bůhví. Ono je nakonec přece jen lepší tvrdnout v koloně na silnici než doma v lockdownu.

Nicméně při sčítání se člověk i pobaví. Stačí si přečíst srdceryvné články takzvaných hrdinů dneška, kteří se plamenným hlasem holedbají, jak se málem za cenu nasazení vlastního života rozhodli sčítání bojkotovat. Oni to just nevyplní, protože to považují za nedemokraticky nepřípustné vymáháni supersoukromých informací od občanů. Přitom, je tam těch otázek podstatně míň než posledně a většinu z nich si může úřednický národ dohledat jiným způsobem. Třeba bydliště máme v občance, výměra bytu je v katastru nemovitostí a kolik která žena porodila dětí, se dá najít po matrikách.

Možná těm odmítačům vadí jedna otázka, kterou lze z moderního pojetí světa považovat za nekorektní. Jde o dotaz, jakého je člověk pohlaví, odpověď je povinná a na výběr jsou pouze dvě klasické možnosti, muž nebo žena. Dovedu si takového odmítače živě představit, jak váhá, nemůže se rozhodnout, čím vlastně je, nemá možnost svobodné volby nějakého vlastního pohlaví a nedokáže přenést přes srdce, že musí státu prozradit natolik intimní informaci.

My ostatní se nemáme čeho bát, sčítání je po technické a uživatelské stránce vcelku dobře udělané. Nikoli lidově, ale poobčansku jsem se sečetl, nezadrhávalo se mi to a dokonce jsem to i se svou mdlou inteligencí dokázal vyplnit na první dobrou. Neměl jsem pocit, že se mi někdo šťourá v soukromí a ani jsem se nestyděl za odpověď, že nebydlím na zámku o padesáti komnatách a že jezdím do práce prachobyčejným autobusem.