Syndrom vyhoření – jaké jsou vnitřní příčiny?

V předcházejícím článku jsme se seznámili se syndromem vyhoření, kdo je jím nejčastěji ohrožen, i symptomy, podle kterých poznáte, zda patříte do ohrožené skupiny. Nyní si povíme, co vše sami ovlivníte a jak mu můžete předejít…  

Byť to neradi slyšíme, zdroj syndromu vyhoření je třeba hledat prioritně uvnitř sebe. Ne ve vnějším světě a vnějších podmínkách ani událostech. Některé faktory nemůžeme ovlivnit vůbec, třeba dědičnost, další jen do určité míry, jako například vlastní negativní myšlenkové stereotypy, které mají obvykle původ v dětství. Mnohdy si ale nevědomě ubližujeme sami.

Velkou část našeho aktivního života trávíme v práci. Problémy nastanu, pokud nejsme v naší pracovní sféře spokojeni, práce nás dlouhodobě nebaví, nenaplňuje nás, nevidíme v ní smysl, ale nemáme odvahu ke změnám. Naše nespokojenost se samozřejmě přenáší i do osobní sféry. A platí to i naopak. Když nám nefunguje vztah, nemůžeme v práci podávat dlouhodobě špičkové výkony, byť po určitý čas může být práce dobrou únikovou metodou před partnerskými problémy.

Proč tomu tak je?
Mnohdy je za naší nespokojeností touha po dokonalosti až perfekcionismu, či potřeba vyhovět a zavděčit se všem – což bývá většinou spojeno s nízkým sebevědomím (vědomím sebe samého) a sebehodnotou.
Neumíme delegovat ani říkat NE. Pouštíme se bezhlavě do každé nové příležitosti, což sebou nese potíže s dokončováním rozdělaných projektů, dlouhodobý pocit přetížení, následné extrémní vyčerpání i roztěkanost. Jsme v mnoha případech přehnaně empatičtí, prožíváme problémy ostatních a snažíme se jim za každou cenu pomoci.
Mnohdy nedokážeme pracovat s vlastními emocemi, máme problémy s jejich ovládáním či potlačováním. Nebo naše přehnané nároky a očekávání nekorespondují s naší realitou. Díky našim nesplněným přáním a snům jsme dlouhodobě nespokojeni sami se sebou.

Nyní se podíváme na omezující myšlenkové stereotypy. Zde je několik z nich:
- pokud nepracuji alespoň 12 hodin denně, nedávám do toho vše
- pracuji dobře, ale vím, že to jde vždy ještě lépe
- říct si o pomoct je projev slabošství
- já všechno vydržím, musím být silný
- jestliže nepracuji minimálně na 120 %, jsem k ničemu
- nadřízenému se neodporuje, udělám vše, co po mne požaduje, nesmím ukázat, že toho mám moc a nestíhám
- mým hnacím motorem pro výkon práce je uznání či pochvala
- zvládám dělat více věcí najednou, dokáži tím ušetřit spoustu času
- hodnotím se podle výkonu a množství práce, vystudovaných škol, certifikátů…
- dávat najevo své emoce je nevhodné
- nemůžu nevědět nebo neumět, ale raději se neptám, abych nevypadal jako hlupák
- nemůžu si dovolit chybu
- udělám si stejně vždy vše nejlépe
- říkat ostatním NE je sobecké, nezdvořilé, bezcitné
- nesmím nikoho zklamat
- lásku i pozornost si musím zasloužit
- věci musím mít pod kontrolou, jinak se vždy něco obrátí proti mně
- co si o mně pomyslí okolí?
- nemohu být kritický k partnerovi, rodičům, nadřízenému - svůj názor si nechám raději pro sebe
- o mojí hodnotě vypovídá kariérní růst, množství vydělávaných peněz
- vše obětuji pro svou rodinu, oni to ocení

Pokud jste 6x a více odpověděli ANO, buďte obezřetní. Syndrom vyhoření se brzy může týkat i vás.

Zpět k myšlenkovým stereotypům. Jsou vůbec tato tvrzení pravdivá? Ve velké míře jsou to pouze naše vlastní domněnky, naučené a převzaté postupy, nepodložené představy. Nejsou to měřitelné skutečnosti, založené na faktech. Dají se tudíž poměrně snadno vyvrátit či zpochybnit.

Je to opravdu vždycky tak? Jak to víte? Kdo vám tohle nakukal? Jak to můžete podložit fakty? Jak moc je to vaše domněnka a jak moc je to racionálně měřitelná skutečnost? Nemůže to být jinak? Lze se na problém podívat i z jiné strany? Jak k tomuto tématu přistupují lidé, kteří Vás štvou?

Účinným pomocníkem pro identifikaci myšlenkových stereotypů je psaní deníku. Většinou se shodné situace opakují s různými lidmi i v odlišném prostředí. Zaznamenávejte si dané situace a s nimi vaše pocity. Popis situace poté vždy shrňte do 1 stručné věty o max. 10 slovech.
Zaznamenejte si, jaké myšlenky vám v tu chvíli běžely hlavou, jaké emoce jste cítili. Strach, ponížení, vztek, zklamání? Máte k tomu důvod? Napovědět by vám mohla i reakce vašeho těla, např. pocení, zrychlený tep/dech, zrudnutí, stažený žaludek...  Řešili jste tuto situaci emocionálně či s rozumem?
Po pár týdnech se ke svým záznamům vraťte. Reagovali byste s odstupem času shodně? Byla by jiná reakce vhodnější, třeba více postavena na faktech, méně na vašich domněnkách a očekáváních? Bojovat s mindsety je běh na dlouhou trať, ale vítězství nad nimi je naprosto reálné.

Pokud se cítíte syndromem vyhoření ohroženi, je dobré si střízlivě zhodnotit své možnosti, ambice a plány a zrevidovat svůj žebříček hodnot. Určitě si naordinujte dlouhou dovolenou a návrat k vašim oblíbeným činnostem. Pomůže změna prostředí, fyzická aktivita a také intenzivní vztahy s lidmi, se kterými jste rádi. Jako prevence může pomoci efektivnější organizace práce, delegování, či schopnost říct ne. Odborníci však v této fázi doporučují i změnu pracovního místa či profese.

Nezapomínejte na sebe na své emoce i potřeby. Meditace a cvičení jógy významně přispívá ke zlepšení fyzického a duševního zdraví. Dalšími technikami jsou dechová cvičení, masáže, vizualizační techniky, aromaterapie, arterapie či jiné aktivity pro celkové uvolnění napětí a relaxaci. Pomoci může i odborník.

Některé situace v našem životě jsou tak emočně a fyzicky vyčerpávající, že je někdy nutná pomoc zvenčí. Nečekejme tedy, až se situace vyhrotí, odhoďte ego a vyhledejte odbornou pomoc a podporu.
Pokud nastavíte rovnováhu mezi osobní i profesní rovinou, pak zvládnete nejen vysoké pracovní nasazení, ale budete umět i užívat života.

Vnější okolnosti můžeme ovlivnit jen minimálně, ale naše vnitřní přesvědčení máme ve svých rukách.