Válka ne válka coby Chytrá horákyně

Pravda o agresi je asi taková, jako o preventivním úderu vůči nebezpečným zemím, které jsou hrozbou pro mezinárodní mír. Ukrajina je ruský Irák. Západ také nedodržel mezinárodní právo a bombardoval. Irák 130 000 mrtvých civilistů.

Konflikt v Iráku trval celých 8 let. Od roku 2003 do roku 2011. Z oněch 130 tisíc mrtvých Iráčanů se připisuje asi 40 tisíc přímo Američanům. Výsledkem přinesené demokracie byla následná občanská válka v Iráku (2014 – 2017). Toto mi nenašeptal žádný kremlofilský server, ale začal jsem mj. na Wikipedii a skončil u podivně neutrální knihy mírového aktivisty, švýcarského vědce Daniela Gansera s názvem Nezákonné války s podtituly: Jak země NATO sabotují činnost OSN, Kronika doby od Kuby po Sýrii. Tuto knihu nevydalo žádné kremlofilské nakladatelství, ale odborné nakladatelství Grada, které vydává řadu odborných publikací i učebnic pro vysoké školy. Možná někteří začnou volat po kriminalizaci a zákazu Wikipedie či nakladatelství Grada. Měli by to zkusit, alespoň bychom více věděli na čem u nás jsme. Ještě svoboda a demokracie nebo „ne“válečný stav?

Po tomto kontroverzním úvodu, kdy jsem sic uvedl jenom fakta se rovně a přímo vymezuji proti všem agresím, které kdy byly uskutečněny nebo vyvolány. Naprosto odsuzuji válečné zločiny na kterékoli straně konfliktu, ať to bylo v Jugoslávii nebo v Iráku nebo v Sýrii. Poslední dva jmenované konflikty se odehrávaly, světe div se, také v jednadvacátém století. Chvályhodné je, že po minulých konfliktech byly některé zločiny vyšetřeny a potrestány, ale zdaleka ne všechny. Například ve Rwandě došlo na následnou odvetu kliky odsouzených za válečné zločiny vůči demokratickým silám, které byly západem dávány za vzor. Trochu se o tom psalo, ale ve skutečnosti se o tom mlčí.

Co je ovšem pobuřující a vyskytuje se to u nás v česku na sociálních sítích je neuvěřitelná selektivnost a libovůle v užívání kolektivní viny. Vlastně pokud se nepapouškují obecně deklarované názory pro ukrajinské strany a hledá se pod tímto nánosem záblesk skutečnosti, ihned se objeví v tom lepším případě výhrůžky, nadávky a různé technické obstrukce. Otázky po mírovém uspořádání ale zdaleka nejsou jednoduchou Kremlofilií. Mírové uspořádání nemůže být diktátem jedné strany konfliktu. Proto je potřeba vnímat a poslouchat i ruské požadavky, což se bohužel nedělo v době před konfliktem.

V bývalých postsovětských zemích zůstala různě veliká ruská menšina. Ať si již o jejím vzniku myslíme cokoliv, nedává to nikomu právo, byť z pocitu „spravedlivé“ odvety upírat těmto lidem kolektivně občanská práva. Pobaltské státy například upírají občanství těm, kdo neumí jazyk. Nicméně by to bylo pochopitelné u nově příchozích cizinců, ale u po generace usazených spoluobčanů jde o nesmysl. Rovněž jakékoli jazykové obstrukce vůči občanům dané země nelze považovat za úspěch demokratického státu. Nakonec i to je jedním z důvodů, proč Ukrajina nemohla vstoupit ani do EU ze dne na den. Nemohla ani vstoupit do NATO, protože závazek vůči Ruské federaci navzdory rétorice jasně ukázala skutečná zdrženlivost a opatrnost, aby se ukrajinský konflikt nerozšířil do dalších zemí, případně do jaderných dimenzí. Koneckonců si omezený jaderný konflikt zakázaly jaderné velmoci i v případě jinak slabé Severní Koreje. Takže jakékoli silácké řeči vůči Rusku a volání po otevřené válce je neodpovědným hazardem. Říkat tomu „Kremlofilství“ by v běžné diskusi nevadilo, na svoje přesvědčení má každý právo.

Skutečným problémem je to, jak nynější „demokratická“ administrativa státu vyhrožuje a zastrašuje občany. Nejvyšší státní žalobce veřejně vyhlásí varování, že bude stíháno „schvalování agrese“…

Co takové schvalování obnáší? Když řeknu, že tuto sice agresi považuji za standardní preventivní úder, kterých západ a USA provedly nespočet, pak schvaluji agresi? Já ji bytostně neschvaluji, pokud jde o bezdůvodnou a nesmyslnou agresi. Po zákazu dezinformačních „ruských“ webů nemohu posoudit, zdali Rusové říkají, co se u nás píše či probleskne. Myslím, že to není moudrý stav věcí, pokud náš parlament podle ústavy nevyhlásil válečný stav. My prostě nevedeme válku, byť to neskutečně neodpovědně říká sám premiér země, ale v parlamentu si to posvětit nedal, ačkoliv by mu na to jeho vládní většina přes 101 hlasů měla stačit. Náš stát je stejně jako západ. Neválčí a nevede agresi vůči Rusku, ale podporuje všechny myslitelné akce proti Rusku formou zprostředkovatelskou. Ukrajina oslepená nynější nespravedlností, kterou každý takový konflikt přináší, zcela logicky reaguje všemi zoufalými prostředky. Jejich obrana je morálně obdivuhodná, ale od nás je velmi nemorální tento nesplnitelný úkol Ukrajincům ukládat. Proto bych neposílal zbraně, ale mluvil o míru a zprostředkovával jednání a humanitární příměří. Žijeme sami ve lži, ale masírujeme se tím, že máme jedinou morální pravdu. Nebylo právě toto holí, kterou zde na blogu nejčastěji rozehrávali hraniční osobnosti, když se vysmívali morální kritice svých „neonarcistických“ názorů? Dnes jsou z nich na chvilku vlastenci až na půdu a díky fialovému státu, aby se jich člověk pomalu skutečné obával. Já mám ve svém věku již pro strach uděláno. Jsem přesvědčen, že navzdory přání naší justice se nedá v současnosti stíhat schvalování agrese na Ukrajině, protože není splněna podmínka válečného stavu. Ten není, není a doufám nebude. Vezměme ten „selský“ rozum do hrsti.