Predátorská věda

Postfaktický svět vykukuje z nedbalek. Fakta a poznatky z nich vycházející jsou předmětem podnikání. Kontrolní vědecká církev vyvinula recenzní řízení a podmínky, kterak s vlky výti

Filosof Thomas Samuel Kuhn popisuje případ lékaře, který ve Vídni 19. století bez důkazních možností omezil úmrtí čerstvých rodiček na „horečku omladnic“. Prostým pozorováním zjistil, že výsledky zlepšuje prosté mytí rukou lékařů po práci na pitevně. Dále vypozoroval, že když oddělí nakažené rodičky od nenakažených, pak méně umírají. Z dnešního hlediska se nám to zdá jasné, ale on pro to neměl vědecké důkazy a odpovídající postavení. Proto vedení nemocnice rozhodlo o návratu k předchozí praxi a rodičky umíraly opět v plném počtu.

Ověření výsledků vědy je obtížné i pro samotný školní a vědecký provoz. Nobelovy ceny se rozdávají až po několikanásobném prokázání teoretických výroků, tedy s odstupem třeba i desetiletí.

Vedle toho my žijeme teď. Ocitáme se v nouzi, kdy není patřičný lék či zákrok vyvinut nebo není na seznamu ani částečně hrazených léků. Díky této nouzi, krizi či potřebě jsme často odkázáni na sázku přes neověřenou kartu. V zoufalství se leckdo obrátí na léčitele, kouče, vědmu.

Jedinou správnou úlohou státu je vytváření a projasňování prostředí v němž se tyto jevy odehrávají. Stát by neměl nahrávat podnikatelům s nadějemi, které v některých fázích nazýváme „šmejdy“. V některých případech je prostě podvod jasný a jinde není vidět, a někdy ani soud nestačí na rozpletení pravdivého rozsudku.

Jsme tedy do značné míry odkázáni na vlastní úsudek. Není to problém v oborech, na které člověk stačí protože se jim sám věnuje nebo je sleduje vytrvale a pozorně. Ale na mnoho věcí nedosáhneme a musíme výsledku či pravidlu věřit na slepo. Například chování elementárních částic v atomu je pro většinu lidí jen teoretická spekulace. Státní instituce by se měly neustále věnovat pročišťování. Nelze to nechat jen na soukromé představě o kantovském morálním imperativu. Zvláště, když se do toho všeho zamíchá fandění nesportovně politické.

Vše dobré se nakonec dá i zneužít a obrátit proti lidem. Rozeznat takové jednání s jistotou nelze. Protože leckdy stojí za chybným ovlivňováním domnělé či úplně mylné vlastní stanovisko. Morálně za to dotyčný prakticky nemůže, protože koná tzv. DOBRO.

Není na to žádný jednoduchý e-recept. Proto i já, „blogový děd vševěd“, se do některých témat nepletu. Nevím o mnoha věcech zhola nic. Pak se ovšem dostaneme na pole historie, kterou se zabývám desítky let s vášní a tam se střetávám se strašlivým šlendriánem. Kdejaký politik či bloger se pasuje do role arbitra elegantiarum a vysvětluje historii tak, aby vyhověla a potvrdila jeho politické názory. Na druhou stranu historie je jen pomocnou půlkou pravdy. Nelze podle historie jednat. Je to jen odkaz na podobné jevy, které měly své prozkoumané příčiny.

Třeba taková historie První světové války je prozkoumána dosti objektivně, protože pamětníci a politické struktury té doby již vymřely. Není žhavý zájem ohýbat fakta o pozadí, důvodech a smyslu oné války. Přesto se to děje. Protože důkazy svědčí o tom, že šlo o naprosto svévolnou válku, kdy protagonisté zneužili moc a dezinformovali společnost, aby ji vehnali do války, snaží se nyní v zájmu nového válčení zpětně vykládat onu válku za „spravedlivou“. Dělají to ovšem hlavně politici, novináři a blogeři, tu a tam nějaký okrajový historický odpadlík. Bohužel v důsledku toho knihy o skutečné historii nikdo nečte, protože jsou složité a dlouhé oproti redukci a zjednodušení na jednu politickou strunu.

Paradoxně jsme v situaci, kdy máme příliš mnoho, často pravdivých, informací o faktech. Prostě se v tom nevyznáme, případně na vyhodnocení nemáme čas. Toto musí důvěryhodně zastat nezávislá instituce, která bude schopna udržet důvěru ke svým výrokům srozumitelným a transparentním způsobem. Takovou instituci v současnosti u nás nemáme. Proto dochází k excesům typu publikací v predátorských časopisech u osob s politickým postavením, dokonce tyto osoby stály v čele vzdělávacích institucí. To je velmi vážná situace a hrajeme v ní opět takřka o všechno. Pak se může například stát, že nějaký politik si bude myslet, že jaderný konflikt je brnkačka, kterou lze snadno vyhrát a zbyde na planetě akorát hmyz a hlubokomořská havěť. Možná. Je třeba o tom mluvit, hádat se a hlídat. Na druhé straně dokladovat a dokazovat vědeckým šmejdům, že jde o šlendrián či přímou cestu do pekel. S obviňováním bez jasných důkazů nevystačíme. Nyní se konečně projasňuje, jak korupce ve vědě probíhá. Ale jsme zatím jenom na začátku. A lhostejnost k člověku nadále zuří.