Proč touží po Pinochetovi?

Milánkové si spletli kapitalismus s panstvím a snaží se mu vnutit totalitní prvky. A proč? Protože jejich bezradnost s vedením státu nachází východisko v konzervativně přirozeném neodpovědném okrádání občanů ve jménu ...

... archaického etatismu.

Již dvakrát  (1)   (2)  zdejší konzervativní eso Ziegler melduje svými články ve prospěch „pravicové škrtící kravaty“ nejlépe ve stylu jihoamerické vojenské chunty. Vyjevuje se tím bezradnost s problematikou rozvoje státu a spoléhání na staré obskurní techniky vládnutí, které nás mezi vyspělé země ani neposunou, ale nejspíše by nás neudržely ani ve statistice OECD, protože bychom jako Chile za vlády Pinocheta nemohli být součástí společného hodnocení.

Chile je z pohledu statistiky OECD stále za námi,  takže dělat z něj vzor je prapodivné. Rozhodně se tím naznačuje, co je konzervativcům bližší než kabát. V uvedené statistice je před nám pár desítek zemí, které k prosperitě Pinocheta, tedy totalitně násilný diktát nepotřebovaly. Nebudu ty země vyjmenovávat, ale prostřednictvím odkazu se každý může podívat, které země prosperují více a lépe než my normálním, demokratickým způsobem. A také odkaz, co vůbec  OECD  je.

Možná nyní některé zdejší konzervativní barony překvapím, že nejsem tak levicový, za jakého mne pokládají. Mám pochopení a respekt k šetření financí vybraných z daní. Koneckonců jsem živnostník od roku 1992. Někdy to šlo hůře, někdy lépe, dokonce jsem býval tu a tam i zaměstnancem, když to bylo výhodnější. Živnostenské podnikání není bůhvíjaké terno. Nicméně se mi jeví jako velmi morální a nejméně škodlivé vůči sociální struktuře státu.

V zásadě bych i z vlastního zájmu, nemám to do důchodu dál než na dohled, byl rád, kdyby se nějaká reforma důchodů povedla. Nicméně když sleduji, co konzervativní vrchnost za reformu považuje, zvedá se mi žaludek. Není žádné hrdinství uškrtit a škrtnout nějaké výdaje, a je blbost udělat to způsobem, který způsobí revizi hned za následující vlády. Není tedy reformou samotná nějaká úprava, ale její širokoúhlé projednání a upevnění dlouhodobým konsensem. To by si konzervativní baroni chtěli ušetřit a raději by se porovnali s nějakým diktátorem, který by pár odpůrců zlikvidoval. Kde jsme to jen slyšeli? Když se kácí les, létají třísky?

Proto se buď důkladně a zatvrzele lže nebo vyhrožuje násilným diktátem. Přitom by bylo správné se ptát, jak se povedla či stále daří prosperita ve srovnatelných zemích, jako je třeba Belgie, Dánsko, Rakousko. Určitě bychom se měli také ptát, proč je trvale takové Slovinsko v mnoha ohledech již drahnou dobu stále o kousíček před námi, i když jde o zemi bývalého socialistického tábora. Potichu se také přechází, že nás tu a tam předstihuje již i Polsko. Stagnujeme myšlenkově a největší brzdou je právě naše lhaní si do kapsy. Dnes již vládě nevěří nikdo a něco se v této věci musí udělat.

Buďto prohloubíme rozvrácenost odborných informací a oslabíme srovnávací a vypovídací hodnotu vnitřních statistik, když nepotřebný a nefunkční státní statistický úřad zrušíme a ušetříme zase nějaké zanedbatelné pětníky. Pak si politici užijí překřikování, každý se svou tabulkou různých údajů. Prostě pravý statistický Babylón. Nebo naopak nastavíme naši statistiku na jednotná data, nad kterými povedeme účelnou a srozumitelnou diskusi, která pak jediná může způsobit konsens, třeba i v otázce důchodů. K tomu patří i ocenění práce bývalých důchodových komisí s vyhodnocením přijatelných vkladů do diskuse. Není rozumné hodit myšlenkové mapy jednoduše do stoupy a pak vykřikovat, že nechápeme stanoviska oponenta.

Po krizi financí po roce 2008 jsme se dlouho sbírali ze země. Tam začalo to lhaní a stagnace. Politická dogmata o pravici a levici byla přednější než skutečná fakta a tak tu nyní máme postfaktický skansen vědění a myšlení. Tak jedině je možné, že zdejší vedení redakce iDnes umístí článek o potřebě Pinocheta na hlavní stranu vydání coby to nejlepší z blogů. Naopak, je to zásadní ostuda. Pro další pohled je dobré, že nyní se jasně ukázalo, o co konzervativním baronům jde. Nic neřešit a všechno udržet. Ale vláda není Boží milost, vládu si musí každá klika zasloužit skutečnými úspěchy.

Nejhnusnější lež je ovšem tvrzení, že Pinochet ochránil tamní společnost před komunistickými krádežemi majetku. Ano, tím, že zahájil krádeže vlastní. Podstatou vojenské chunty je klientelistická klika a znemožnění svobodné hospodářské soutěže. Hospodářkou soutěží získává kapitalismus legitimitu a podporu obyvatelstva. Co však vidíme dnes? Prosperita je možná i bez hospodářské soutěže, a to jen díky výhodnému přirozenému monopolu. Proto dnes prosperují technologicky zaostalé země středního východu, protože stále mají takřka monopol na těžbu ropy. Prosperují i autoritativní diktatury. Čína je toho velepříkladem.

My však se rádi holedbáme oprávněním četníkovat svět a uvádět jej do morálních rozpaků. Vydáváme tržní hospodářství s jeho svobodnou hospodářskou soutěží za jednu z příkladných hodnot, které od zaostalých zemí vyžadujeme. Nicméně se tak sami nechováme. Na jedné straně porušujeme ochranářstvím a dotacemi přirozený chod ekonomik. Prostřednictvím různých daňově poplatkových krádeží vykrádáme majetek střední třídy, a nakonec si pěstujeme kult hodných diktátorů, abychom lid machiavelisticky navykli na vládu soft neofašistů. Příkladem budiž Itálie.

Jde o to, že daňové a poplatkové reformy jsou vždycky částečnou krádeží majetku střední třídy. Já pamatuji také utahování opasků za velení Václava Klause a dovedu tedy dobře zhodnotit, co se na jeho slibech nerealizovalo. Také sliboval sehnat dlouhodobé peníze na racionální financování podnikatelských investic. Tady zklamal. Kupónová privatizace byla náhradou, která sice rozhodila majetky, ale kapitál na provoz to nepřineslo. Nedostatkem provozního kapitálu jsme uškrtili všechny samostatné perspektivy vlastního průmyslu. Vyměnili jsme už tenkrát samostatnost za evropskou dotační integraci, kde se svobodný trh pomalu stává vzpomínkou a díky tomu už ztrácíme v prosperitě vůči Číně. Další a další balíčky měly definitivně vyřešit spění státu do deficitu, kde se podařilo sice definovat dluhovou brzdu, ale v mezivládí mezi těmito škrty se peníze opět rozutekly. I nynější bolestné reformy budou zbytečné a rozutečou se v dalších a dalších populistických vládách.

Potřebujeme konsens na základních otázkách, který ovšem nevznikne v ideologické atmosféře a zatajování informací. Krádež dvaceti korun invalidnímu důchodci nebo znehodnocení plánované perspektivy těm, kdo si legálně a legitimně plánovali předčasný důchod jsou krádeže stejné, jako komunistické znárodnění majetku či náhlá měnová reforma Zápotockého. Proti instalování nějakého Pinochetova pohrobka či dvojníka jsme povinni udělat myšlenkově i prakticky všechno. Pokud nechceme svou zemi poslat do ještě hlubších pekel. Pravicová krádež není svatější než ta levicová.