Na jednání bezpečnostního výboru Poslanecké sněmovny došlo k mnohému vyjasnění prosincové střelby na UK. V podstatě jde o subjektivní výklad slova fatální. Fatální znamená smrtelný nebo smrtící.
Stalo se 14 fatálních chyb. Bohužel. Viníkem je samozřejmě jenom vrah. Ostatní jen byli, jsou a budou ještě dlouho mentálně konfrontováni s důsledky náhod či drobných selhání, případně morálním dilematem.
Jednoznačně špatné rozhodnutí
Zásadní chyba z mého pohledu tkví v tom, že ještě ani dnes není známa komunikace – nekomunikace s univerzitou. Bezprostředně po události, ale i veřejná vyhlášení univerzity dnes, ukazují, že představitelé univerzity nejsou spokojeni s interpretací policie. Trochu jsem se divil, že se jednání výboru za univerzitu nikdo nezúčastnil. (Nestihl jsem to sledovat celý den tak podrobně, takže se mohu mýlit.) V každém případě univerzita se odvolala vůči odložení případu, tedy se můžeme ještě dočkat i neznámých informací. V každém případě je určitě základní chybou nevytvoření společného štábu policie, univerzity a dalších povinných organizací.
Protože jsem svého času náhodou byl v mládí správcem budov Rektorátu Univerzity Karlovy, dovedu si představit proč se inklinovalo spíše k řešení budovy v Celetné. Pokud mělo jít o útok na univerzitu tak samozřejmě na její centrálu. Veřejná výuková budova se vchodem z Celetné není jediným vchodem do rozsáhlého areálu Rektorátu. V určitém slova smyslu je tato budova symboličtějším místem k útoku. Na druhou stranu rozsáhlost a členitost areálu je členitější a myslím i rozsáhlejší než budova na Palachově náměstí. Nicméně z mé praktické zkušenosti jasně plyne, že obě budovy mají svou správu budov. Byla pracovní doba. Pracovníci správy znají budovu do posledního koutku a jsou nejlepšími rádci pro kohokoli zvenčí. Každý správce budovy je schopen na místě naskicovat okamžitě a dost přesně objektovou dispozici.
Spolupráce složek stojí nejméně peněz. Jde o lidský faktor a v takovém krizovém případě jsou všichni povinni spolupracovat v maximální míře. Nemusí na to být zrovna přesné předpisy.
Politické ovlivnění ministrem Rakušanem
Všechny veřejné organizace inklinují ke zbytnění a nehybnosti typu „Moloch“. Dlouhodobé podfinancování naší policie je známo. Politické veletoče v její reorganizaci a zásluhové uvázání k politickým špičkám, vedou k formálnosti, kde je jediným cílem vyvinit se z každé události předem. Jistě není snadné v takových složkách pracovat. Nakonec naše policie je demotivovaná, proto jí v minulosti utekl třeba Krejčíř uprostřed vyšetřování. Ve svém tklivém projevu na bezpečnostním výboru jedna z matek obětí vmetla výboru a přítomným mnoho hraničních až nespravedlivých (ale pochopitelných) výtek. V jednom měla hlubokou morální pravdu. … milujeme svoje děti, ale vy milujete (jen) své židle …
Z hlediska zpolitizování, které myslím napáchalo mnoho škody a nedůvěry ve společnosti je striktní až arogantní zatemnění události poukazem trváním na „mlčenlivosti“. To by mělo smysl, kdyby vrah přežil nebo měl žijícího spolupachatele. Myslím, že vbrzku bylo jasné, že nikoho takového naštěstí neměl. Nemuselo to trvat tak dlouho a v určité rovině jsme se dávno mohli o záležitosti bavit. Je to smutné, ale ta komunikace pomáhá zejména pozůstalým. U nás jsme obecně k obětem krutí a s ochranou kohokoli to máme jako s politikou obecně = postarej se sám o sebe. V mnoha ohledech to nešlo, nejde a nepůjde. Pokud se politici tak zaklínají bezpečností, pak by ji měli citelně podporovat denně doma, nejen v zahraničí.
Ministr Rakušan byl z mého pohledu na odvolání dávno před tragickou událostí. Spravedlivě tedy je nutno přesněji sledovat věcně jeho konkrétní jednání v této události. Myslím, že byl a je představitelem utajení a arogantního poučování. Ale každý postup vůči střelci stejně vyvolává postoje k legendám a výkladům. Pan ministr je informován a všichni jsme neinformovaní, což nás v jeho očích neomlouvá. On jistě věří, že arogantní projev nemá, ale navenek ho má. Jeho přešlapy, kdy se na silovém ministerstvu účastní spolupráce utahování šroubů ve společnosti si sám ve své kampani dovolí okatě a cynicky nazvat kampaň podtitulem „bez cenzury“. Už jen za to by na takovém ministerstvu být neměl. O nějakém vstřícném jednání policie a ministerstva vůči pozůstalým obětí je známo málo. Jistě se cosi formálně děje, ale žádné sympatické, empatické veřejné gesto se nestalo. Takového ministra v budoucnu nechci, ale budou jistě zase takoví, bohužel.
Diskuse musí pokračovat
Přední úlohou státu a jejích politických představitelů je nyní využít této příležitosti k pozastavení konfrontace. Potřebujeme se bavit o události bez vzájemného osočování a ohrožování. Komunikace léčí zdravé mysli. Do motivů pachatele se nevcítíme. Nepochopíme úplně, protože v jistých ohledech se ovládáme a máme skrupule či zábrany. Nicméně máme částečně analogické zkušenosti. V průběhu života nám odcházejí ze života blízcí lidé, sic za normálních, nikým nezaviněných okolností. Známe smutek a můžeme citlivě a soustrastně spolu truchlit s pozůstalými.
Těžko dávat odkaz na množství zdrojů k této události. Dnes jsem sledoval přerušovaně vysílání ČT24 k události a přenos z jednání bezpečnostního výboru, které je možné si v různých podobách na stránkách televize osvěžit. Můj článek je více úvahou než souhrnem faktů. Tak jej lze tolerovat v mezích ukázky nějakého názoru. Snažil jsem se nešířit žádnou novou neznámou „fantastickou“ informaci.
