Na bojkot olympiády v Číně je pozdě.

Čína neměla olympiádu vůbec získat. Ale je-li tomu již tak, pak to chce více étosu a odvahy. V antických časech se navzdory válečným vřavám a nepřátelství odložily zbraně a měřily se síly prostřednictvím sportu.

Nechápu bojkotisty, koho chtějí trestat? Sportovci nemají na výběr místa vůbec žádný vliv. Věnují všechny své mnohdy zcela existenciální síly přípravě a nyní se nadutí spravedlivci odhodlají k bezpečnému a pohodlnému gaučovému protestu – bojkotu. Herec Mádl a kanoista Dostál a mnoho světových demokratických politiků nepojedou na olympiádu nebo nebudou sledovat přenosy z ní ani v teple domova.

Číně a demokracii by pomohl spíše opak. Naopak se mělo jet masivně do Číny a klást tam otázky, které místní občané klást nemohou. Kdo jiný a jak může a bude tam účinně klást otázky na adresu lidských práv od Ujgurů přes tenisovou hvězdu až po Hongkong? Navíc mohou čínští komunisté bojkot vykládat jako málem rasovou nenávist. Prostí Číňané jsou rovněž oběťmi totalitního režimu a bojkotem se jim vůbec nijak neuleví a nepomůže.

Obávám se, že na takový otevřený způsob jednání nikdo nemá sílu ani inteligenci. Bojkot je pro Čínu nejméně problematický, protože povede interně svůj vlastní výklad „západního“ jednání. Soudruzi v Číně si jistě oddechli, že nemusí tolik tlačit na pilu „olympijské cenzury“.

Bojkot olympiády je ukázkou současné nemohoucnosti a slabosti demokratického západu, který má ovšem také své problémy. Je to velké veřejné pokrytectví. O bojkotu a hlavně jeho důvodech se většina Číňanů ani nedozví.