Život na tenké nitce

Motto "Sladké je světlo a vidět slunce je milé očím. I když se člověk dožije mnoha let, ať se z nich raduje ze všech, ale na dny temnoty ať pamatuje, že jich bude mnoho." (Kazatel, 10 - 12, 11.7, 11.8)

Když jsem byla malá, tipuji ve věku takových pěti let, měla jsem svou představu o koloběhu života. Kdesi ve své dětské hlavičce jsem si vytvořila obraz našich životů. Měla jsem za to, že rodiče, kteří vychovávají své děti, se v čase dospělosti svých potomků přemění v děti. A jejich děti, již dospělé, je budou zpětně vychovávat. A tak to půjde pořád dokola. Když jsem jako malá trucovala, protože se mi někdy nelíbilo, co po mně mí rodiče žádali, říkala jsem jim. "Počkejte, až budete zas malí jako já, budu vám to také dělat, to, co se vám nebude líbit."

Zpětně po tolika letech si dnes říkám, že jsem nebyla až tak docela od pravdy. Lidem od narození přibývají nové roky. Když je člověk mladý, nějak si toto příliš neuvědomuje. S narůstajícím věkem to může být jiné. Máte-li své rodiče, jste na tom dobře. Jste stále dítětem. Přijde-li situace, kdy vaši staří rodiče ztrácejí na síle, cítíte, jak je život na zemi konečný. 

Mí rodiče mají svůj požehnaný věk, ale i přesto mají silnou vůli k životu. Chtějí tu stále být. Jenže. Jsou tu jejich těla, která už se nenacházejí v kondici, v níž byla před nějakým časem. Činnosti, které kdysi běžně zvládali, začínají být pro ně oříškem. Najednou v nich spatřuji malé děti, které jsou doma samy, maminka si na chvíli odskočila, a ony se spolu snaží udělat něco, co dostaly za úkol. Jsou nemotorné, pomalé, všechno jim padá z rukou, rychle se unaví. Snaží si ve svých hlavičkách vybavit, jak to vlastně jejich maminka dělá, že to všechno zvládá. Nejde jim to tak dobře. 

Je-li to možné, je pro starého člověka nejlepší, může-li dožít doma. Žádný domov pro seniory nemůže nahradit domov, v němž jsou zapsané naše příběhy, v němž každá věc má své místo i svou minulost. Skonat doma. Důchoďáky jsou jen jakousi čekárnou na smrt, kde si málokdo přeje zemřít. Není nad domov. I když síly ubývají, vše člověku trvá věčnost, přesto domov je motivací, aby tu člověk žil co nejdéle. Aby pokud možno co nejdéle zvládal své každodennosti, nenechal v sobě zemřít vůli po životě. Pro své stařičké rodiče bychom se měli stát kýmsi, kdo je jim vždy nablízku, je láskyplným pozorovatelem, přesto je nechat, aby, i když neobratně, si dokázali poradit s každým novým dnem. Tak v nich zůstává síla, byť srovnatelná s tenkou nitkou, že ještě stojí za to tady být a neodcházet na druhý břeh...