Tak jsem to zase projela

Motto "Pošetilec znevažuje otcovské kárání, kdežto kdo na domluvy dbá, jedná chytře". (Přísloví Šalomounova, Druhá sbírka, 15.5)

Už to tak je, že ten můj život není jednoduchý, že mi Osud do kolébky dal těžký kříž, který musím nést. Někdo by se na mém místě už dávno  zbláznil, ale já se stále snažím vše přijímat a hlavně nekolabovat.

Být rodičem považuji za nejtěžší úkol, který v životě máme. Je to především velká odpovědnost svého potomka vychovat, něco mu předat, ale jakmile dospěje, musíme jej nechat jít vlastní cestou. Pustit jej do divočiny, jenž se nazývá život v dospělosti. Stejně jako v přírodě by se měly mámy chovat jako samice, které svá mláďata učí vše podstatné, co je nutno znát pro život ve volné přírodě. Samec se stará o potravu. 

Jenže. My lidé si vše dokážeme pořádně zkomplikovat, odkláníme se mnohdy od zákonů přírody a ono to pak podle toho tak vypadá. Ženy zůstávají opuštěné se svými dětmi, některé si v zájmu udržení nového partnera pořizují další dítě, čímž vzniká ještě více komplikovaný vztahový chaos. Do ničeho takového jsem se nikdy nepustila a myslím si, že to bylo dobře. Vzhledem ke svému konzervatismu preferuji pouze jednoho výrobce.

Láska je svoboda, jestliže milujeme, nesmíme se stát kamenem svému milovanému protějšku. Platí o jakékoli lásce bez rozdílu, platí i o lásce mateřské. Matka nesmí lpět na svém dítěti, když dospěje, matka či žádný rodič nesmí programovat své nesplněné ambice do svého potomka. Dala jsem tedy svému dospělému synovi volnost a musela jsem se vyrovnat se skutečností, že bude žít v Norsku. Nevím, zda jsem prožívala cosi, co se dnes označuje za syndrom prázdného hnízda. Zřejmě ne, protože jsem se v životě naučila kompenzovat vše, co mi chybí. Kompenzací se mi staly knihy, které miluji od svého dětství, stala se mi jí i hudba, jež dokáže vstoupit do zjitřené duše, kompenzací se mi stala moje práce, moje kreativita, moje cestování. Když to vše pospojujete dohromady, pak se dají rány Osudu přežít, pak se dá nést onen pomyslný kříž na vašich bedrech. Každý další nový šrám vás posilujete a vy si uvědomujete, že nejdůležitější osobou ve vašem životě jste vy sami a záleží jen na vás, jak svůj život prožijete, zda tu po vás něco zůstane, či se stanete jen pouhým lidským obalem, jenž skončí kdesi v kontejneru.

Vánoční návštěvu svého syna jsem neustála. Jaksi jsem se nedokázala přenést přes to, že jeho nová milá na nejrodinnější svátky roku dorazí ve špinavém, uváleném oblečení a na Boží hod bude vámi manipulovat, že si přece musí vyprat. I když jsem byla já na svém teritoriu, přesto jsem její manipulaci ustoupila a raději odjela pryč. A když jsem se vrátila domů a viděla na sušáku naházené její doslova hadry, džíny, ponožky, svetr, kalhotky, vše vyprala najednou, to už bylo na mě jaksi moc. A své jsem si řekla. Protože když už si s někým nepadnete do oka, musí nastoupit etiketa, již je nutno dodržet. A ani tu synova nová milá neznala. Nevím, jestli je to má chyba, když ctím pravidla společenského chování, a potkám-li se s někým, kdo toto neuznává, neprahnu po tom být v jeho společnosti.

Syn se zastal své milé a raději sbalil kufry a oba zmizeli. A mě tu nechali. S mými zásadami, s mou morálkou. Neříkám, že se cítím nějak obstojně, nicméně každý si volí ve svém životě cestu. Jestliže váš syn volí partnerku o patnáct let starší, je to jeho volba. Postrádá-li jeho milá základní společenskou normu, je to synova volba, že mu to nevadí. 

Říkám si, že od života a ostatních lidí nechci mnoho, že je to v podstatě velmi málo. Umět se slušně chovat. Jenže v dnešní době je to zřejmě moc, do našich životů necháváme stále více vstupovat nevychovanost, neomalenost a hrubost. Lidé spolu nedokáží komunikovat, neumějí jeden druhému naslouchat, odcizují se sobě navzájem. Může se to stát i v případě vašeho dítěte. Že se vzájemně jeden druhému odcizíte. Ale i to je život, jenž zabolí, a vy jej přesto nesmíte vzdát, musíte se nadechnout a kráčet dál...