My jsme moc nešišlali

Dnes najdeme spoustu dětí, které šišlají. A najít logopeda nemusí být vůbec snadné. Přitom stačí jen tak málo

Motto "Moudrému dej a bude ještě moudřejší, pouč spravedlivého a přibude mu znalost." (Přísloví Šalamounova, První sbírka, Moudrost a hloupost, 9.9)

Nepamatuji si ze svého dětství, že by byly mezi námi děti, které by měly problémy s řečí. Nějak se většinou všem dětem v tomto směru dařilo. Jedním z důvodu, proč tomu tak bylo, byla naše tělesná obratnost. K tomu, aby dítě vyslovovalo správně, napomáhá právě jeho obratnost. Jenže dnešní děti moc pohybů nenadělají, dnešní děti jsou dosti pohodlné, nerady se hýbou a hodně mlsají. A když je někdo cvalík, moc se mu do nějakého pohybu nechce.

Na rozdíl od dnešních dětí moje generace vyrůstala venku. Někde na hřišti, poblíž řeky, v parku i na ulici. Pro nás platilo přijít ze školy a rychle vypadnout ven. Tam jsme se nikdy nenudili a trávili tam celá odpoledne od jara do zimy. Hráli jsme míčové hry, na honěnou, skákali přes švihadlo, hráli jsme tzv. "gumu", sáňkovali, bruslili, jezdili na bobech, na kole. Naše vynalézavost nebrala konce, což mělo velmi dobrý vliv na naši pohyblivost. Abychom mohli obstát ve skupině, museli jsme být mrštní, nesměli jsme se bát, byli jsme obratní. A právě všestranný spontánní pohyb napomáhá předcházet poruchám výslovnosti. Mezi mými kamarády  i spolužáky z dětství byste nenašli žádného šišlouna. Když si pustím černobílý film ze svého dětství, nevidím se tam jinak, než jako neustále poskakující dítě. Když jsme někam s rodiči šli, nedokázala jsem jít, pořád jsem poskakovala, případně jsem hrála s bratrem na honěnou. A rodiče nás nechali. Pohybem unavené dítě nezlobí a spí jako zabité.

Krom nedostatku tělesného pohybu může se na vadě řeči může podílet i prostředí doma. Děti se mnohdy pohybují v prostředí, v němž dochází ke sluchovému přetížení. Ve většině domácností jsou jako kulisa puštěné televizory, pípají počítačové hry, rádio řve naplno, aniž by přinášelo nějakou informaci. Dítě je obklopeno nadbytkem zvuků, slov, mám-li to celé shrnout, děti  spolu s dospělými žijí v prostředí, jemuž vévodí randál. A to se svým způsobem může odrazit na výslovnosti dítěte. Ve směsici zvuků si rodič ani nemusí všímat, jak jeho dítě mluví, v permanentním šumu dětem splývají některé hlásky. Dnešní rodiče s dětmi moc nemluví, nemají na ně čas, což je opět na závadu. A učitelé ve školkách či školách tu nejsou od toho, aby dělali zázraky. Mnohým i spisovná čeština nic neříká.

A samotné sledování televize či dětských filmů on-line. Kam se poděla krása naší mateřštiny, na niž jsme byli zvyklí? Navečer k nám z rádia promlouval Hajaja a vyprávěl nám pohádky. Zpravidla českých autorů. My jsme nevnímali jen samotný příběh, ale pod kůži se nám dostala i naše mateřština, již nikdo neprznil. A totéž platilo i o Večerníčcích. Opět krásný jazyk, jenž ladil i s kreslenou podobou pohádky. A pohádky pro děti dnes? I sem se k nám dostala  americká produkce, v níž převládá překotnost a ztřeštěnost, na krásu jazyka nikdo nedbá. Všechny zmíněné faktory se neblaze podepisují na výslovnosti našich dětí. Pak se nemůžeme divit, že jsou logopedi přetíženi, objednací lhůty jsou dlouhé a my si nevíme rady se svým malým šišlounem. Jemu chybí spontánní tělesný pohyb, kolem něj je jen samý kravál a k tomu sledování splašených amerických kreslených filmů. A do toho mlsání, brambůrky a pití přeslazených nápojů. Nedivme se pak, že je naše dítě ušišlané...