Co všechno musí matky dospělých dětí ustát

Motto "Ženu statečnou kdo nalezne? Je daleko cennější než perly. Srdce jejího muže na ni spoléhá a nepostrádá kořist..." (Přísloví Šalomounova, Menší sbírky, Chvála ženy statečné)

V názvu svého blogu jsem záměrně zvolila silné sloveso "musí", sice "měly by" by znělo měkčeji, jenže ono to zkrátka mnohdy nejde. Tím, čím si matky dospělých dětí musí projít, není kolikrát nic záviděníhodného.

Jsem ze staré školy, která udávala jasná pravidla. Že žena musí být za každých okolností ženou, chovat se jako žena, dbát o svůj zevnějšek jako žena, umět se chovat k muži a ctít společenské chování. Bohužel dnešní doba přináší obraz mladých žen, někdy i žen středního věku, které vybočuji z toho, co tu odjakživa generace respektovaly a uznávaly.

Mám jediného syna, nad jehož narozením se vznášel velký otazník. Přesto jsem jeho život vybojovala. A protože vím, že láska je především svoboda, dala jsem ji i svému synovi. Když se rozhodl žít v zahraničí, bylo to pro mě bolestné, nicméně jsem se s tím musela srovnat. Stejně tak jsem se musela srovnat s partnerkami, které se v jeho životě objevovaly. Všechny tahá z tzv. stejného pytle. A je už jedno, kolik jim je let, jaké barvy jsou, jakého jsou vyznání. Všechny mají jedno společné. Nejsou ženami v pravém slova smyslu. Nepořádné špindíry, kterým sporák nic neříká, nemají v sobě ani zbla ženskosti, lenivé s velkou zálibou sedět rozvalené na pohovce a viset na sociálních sítích.

Synova poslední přítelkyně je o patnáct let starší, jeden by řekl, že starší žena si bude svého mladšího partnera hýčkat. Opak je pravdou. Nová milá, věru stará, mého syna se chová tak, že je mi záhadou, proč zvolil vztah se starší partnerkou, když mu, dle mého soudu, nic pozitivního nepřináší. Přiletěli na Vánoce a mně se plní má nejčernější očekávání. Že půjde jen o další ženu, která v podstatě vůbec nic neví, co činí ženu ženou.

Jsme na půdě České republiky. Panují zde zažité představy i mýty. Každá žena by měla mít svůj domov čistý, prodchnutý vánoční atmosférou. Máme zde i své pověry, jež je zapotřebí respektovat. Platí i o praní prádla o vánočních svátcích, to naše tradice nedoporučují, protože mohou přinést do rodiny neštěstí. Synova přítelkyně přiletěla ve špinavém oblečení a dnes se mě zeptala, zda si může vyprat. Na Boží hod. Odvětila jsem jí, že to je něco, co je v rozporu s našimi tradicemi. Ale ona se bránila tím, že má oblečení od krve apod. Co jsem na to mohla říci. Ukázala jí, jak se pouští pračka, a odjela pryč. Řízení mě uklidňuje a raději jsem jezdila kolem dokola, protože jsem se nechtěla vrátit do svého domova, jenž se vždy snažím udržovat v čistotě. Bylo mi do pláče.

První svátek vánoční a mně je hodně do breku. Nerozumím dnešní době, nerozumím ženám, které úplně zapomněly, že se ženami narodily. Do této kategorie zahrnuji všechny špindíry, všechny ty, které vůbec nevědí, co se sluší a patří, když někoho navštíví. Do této kategorie zahrnuji všechny mužatky, které využijí muže jen k tomu, aby jim zplodil dítě, a pak jej odkopnou.

Žijeme v době, která přináší spoustu frustrací a depresí, na což doplácejí především děti. V mém dětství tomu tak nebylo, role ženy nebyla upírána, stejně tak respekt k muži. Dnes je to vše obráceno na ruby, což se nám zákonitě jednou strašně vrátí. 

Jsem pyšná na to, že pocházím ze staré školy, že vím, jak se chovat na návštěvách, že vím, jaká je mužova odvěká role a jaká je ta ženina. Má-li být žena ženou, pak jí musí být vzdálené špindírství, odpírání dětem setkávat se se svými biologickými otci, má-li být žena ženou, musí to být na jejím konání znát. Žena musí vonět, dbát o sebe, vytvářet útulný a voňavý domov, dětem laskavou náruč. To vše je něco, co mnohé dnešní ženy mladší než já bohužel postrádají.

Matka musí umět vše ustát. Malé děti šlapou po chlebu, dospělé děti šlapou po srdci. Něco takového teď zažívám a v zachování dobrých vztahů vím, že musím být zticha. A to je věru velmi těžké. Snažím se, ale v duši je mi úzko. Není to sice příjemný pocit, ale nikdy bych nevzdala to, že jsem se narodila jako žena a podle toho se i chovám...