Cyklista zralý na Darwinovu cenu

Takzvaní vybrzďovači jsou psychopati. Je jedno, co je k tomu vede, ale na silnicích nemají co dělat. Jednání toho, kdo je naštval může (ale nemusí) být neúmyslné. Jednání vybržďovače je jasný akt agrese.

Úmyslný, nebezpečný a často bohužel i destruktivní. Nicméně onen vybržďovač je vědom si své ochrany plechu kolem svého těla a to mu dodává pocit nezranitelnosti. Přidám k tomu jednu historku z 90. let a mé osoby.

Měli jsme starého Favorita, kterému jsme doma přezdívali „Popelnice“. Výhodu měl v tom, že člověk se o něj opravdu nemusel bát. Jakýkoliv případný škrábanec by zanikl mezi mnoha jinými. Z důvodu mé práce jsem ho často musel nechávat parkovat do pozdních nočních hodin na nábřeží, či v ztemnělých uličkách. Ale měl jsem jistotu, že ho tam vždy kolem půlnoci najdu a odjedu s ním domů. Auto bylo na pohled takové, že kdyby se o něj zajímal nějaký zloděj, nebyl by to případ pro kriminálku, ale spíše pro psychiatra.

Patřím k těm, kdo dodržovali a do dnes dodržují předepsanou rychlost. To zjevně nebyl případ taxikáře, olizující mi zezadu kufr u pražské Palmovky. Jakmile se zprava připojil připojovací pruh, tak už to přede mě hnal zprava, byť tam byla ještě hodně tlustá plná čára. Nepočítal jsem s tím. Jakmile se čára změnila v přerušovanou, naprosto v duchu pravidel jsem do toho pravého pruhu vjel. Viděl jsem asi 100m před tím, že nikdo zprava nepřijíždí.

Jenže tím jsem se dostal přímo před čumák tomu taxikáři v naleštěném Fordu. Nevydýchal to. Vzal mě zleva, pak přede mě a vybrždění. Zastavení, vystoupení a něco mlel o nějakých čůrácích.

Vědom si jeho agresivity, první, co jsem udělal, bylo, že jsem se zamkl. Poté jsem trochu stáhl okénko, vyslechl si jeho pestrý slovník a v klidu mu odvětil: „Tak hele ty kreténe. Jestli tohle uděláš ještě jednou, tak já už brzdit nebudu. Já si doma vezmu štětec a jsem za 5 minut hotový. A ty si tu svou metalízu nech pak opravit kde budeš chtít.“ Neřekl už nic a odjel. To jen tak mimochodem k psychické a inteligenční úrovni těch vybržďovačů.

A teď k tomu přidejte další vlastnost. Nazvěme to „ztrátou pudu sebezáchovy“. Protože pokud se rozhodne cyklista vybrzdit kamion, tak na to snad už nelze ani aplikovat lékařskou diagnózu. Připomeňme si, že tzv. Darwinova cena se každý rok dává tomu, kdo se opravdu a výhradně jen svou hloupostí zaslouží o vlastní smrt, byť neúmyslně. Tento cyklista by byl v tom velmi pravděpodobném případě, že by to kamion neubrzdil, jasným adeptem.