Staneme se za život tisíckrát někým jiným? A jsme někdo jiný po teleportaci?

Problém s identitou člověka při teleportaci je všeobecně znám. Při tomto přenosu se totiž vytvoří kopie člověka a originál se vlastně musí zabít. Důležitá je ale i otázka, jestli ono nové já je původní ego, nebo je to někdo jiný.

Jednou jsme diskutovali s kamarádem ve FB skupině Vědecká filosofie & Fyzika (nejen) teleportaci a musel jsem uznat kamarádovu argumentaci, že při teleportaci se musí člověk zkopírovat až do úrovně kvantových stavů. (Dostal mě.) To ale znamená, že taková kopie člověka až na kvantovou úroveň je fyzikálně nerozlišitelná od originálu, tedy podle současných fyzikálních znalostí. Vědomí takové kopie by pak mělo být identické, jestli tedy uvažujeme normálně, tedy (neo)materialisticky a nebereme vážně neověřené nápady, že naše duše má původ někde jinde než v našem mozku.

Logicky a fyzikálně jsme si to hezky zdůvodnili, že kopie vědomí musí být stejně jako originál, že jsme to taky my, ale stejně z toho máme divný pocit a nejsme o tom moc přesvědčeni, co? Stačí si představit, že se při teleportaci originál člověka nezničí a pak se pokusit odpovědět na otázku: Které já z těchto dvou jsme původní my? Tady se odpoví ještě celkem snadno, přece to původní. Ale co když původní originál bude zničen? Jsme vědomí kopie skutečně my? Díky teleportačnímu skoku nám tady chybí obvyklá kontinuita našeho já, která nás ubezpečuje v naší vlastní identitě. Naše já, naši identitu bereme podobně jako kontinuální vlnu postupující po vodě. Je to tatáž vlna, i když se každou chvíli skládá z jiných molekul vody. (Nebudeme tu moc rozebírat, že představa identity je dost velké zjednodušení.)

Tak kontinuita, říkáte? Pak mám pro vás blbou zprávu. Takovou kontinuitu našeho já nemáme ani v našem běžném životě. Stačí, když usneme. To přece naše vědomí, naše já, tato "vlna" zmizí. A znovu se objeví až ráno při probuzení, když pomineme její částečnou nedokonalou existenci ve snech. Kde je tu nějaká kontinuita našeho ega? Jsme tedy za svůj život asi 30 tisíckrát někdo jiný? (Když se dožijeme třeba 82 let a budeme spát každý den jednou, bude to přibližně 365 x 82 = 29 930 nových identit.)

Dobře, dobře, můžeme se ale přece opřít o naší fyzickou existenci našeho těla, která je kontinuální i ve spánku (jak nechutně materialistická myšlenka, že?). Ale opravdu jsme si tím tam jistí? Jak je potom možné, že se vyměňují atomy našeho těla. Dokonce jsem někde četl, leč to nemám nijak ověřené, že se za rok se vymění všechny atomy našeho těla? OK, OK, to ale neodporuje představě identity vlny na vodě. Ale abych ještě zasel semínko pochybnosti: Je opravdu vlna skládající se každou chvíli z různých molekul, stále stejná vlna? Co když vlna skoro zanikne, zmenší se a pak se zase "rozjede"? A když by tohle nestačilo, uvědomme si, jak se naše já změnilo ve vývoji od dítěte dodneška. :-) Ostatně některé ženy (i muži) zvládnou změnit svou identitu za minutu. :-)

Otázka (naší) identity je přinejmenším daleko složitější, než jak ji chápeme v běžném životě. Tak ji ještě trochu zkomplikujme psychologicky. Co je to naše identita? Je to aktuální pocit našeho já, našeho vnímání světa? Opravdu? Nebo jsou to spíše naše vzpomínky, naši blízcí, které si pamatujeme? To je spíše naše psychologická identita, ne? A ta je poměrně zachována jen, pokud nám paměť slouží. Ale co se týče identity našeho vědomí, tak to spíše vypadá, že se opírá o to, že náš mozek je fyzicky stále stejný. Kdybychom si nepamatovali déle než třeba 5 minut (což se při některých nemocech stává), přestal by nás problém identity našeho já druhý den zcela zajímat. :-)

Při zachování paměti znamená fyzikálně identická kopie člověka, včetně jeho mozku, jak jsme si vysvětlili dříve, i identické vědomí, nás. U té teleportace bych se tedy neobával toho, že kopie nebudeme my, jako spíše toho, že se při nehodě může stát, že budeme dvakrát nebo třeba desetkrát. To ale otevírá i možnost přenosu, kopírování našeho vědomí, naší identity, do jiného materiálu. Z matematiky je známo, že model se považuje za identický s originálem, má-li stejnou strukturu jako originál = původní objekt. Nezáleží přitom na materiálu, ze kterého je model postaven. Ostatně třeba matematický model je "postaven" jen z abstraktního materiálu.

Shoda struktury je vždy jen do určité hloubky. Když jsme ze začátku mluvili o fyzicky stejné kopii člověka vzniklé teleportací, a to kopii až do kvantových stavů, není to absolutně identická kopie, neboť úrovní kvantové mechaniky realita nekončí. O tom svědčí kvantová náhoda, která nemůže být ničím jiným než skrytým hlubším determinismem, kauzalitou (podrobněji třeba blog Důkaz, že náhoda je jen iluze nebo Kvantová mechanika je mrtvá, ať žije determinismus). Vždy nám tedy postačuje kopie shodná do určité konečné strukturní hloubky, kterážto kopie se pak chová identicky v rámci našeho omezeně přesného pozorování.

Už se nám tady začíná plést Kantova "věc pro nás", tedy věc, v tomto případě lidská identita, jak ji vnímáme v našem omezeném vnímání, jev. Ta kontrastuje s Kantovou "věcí o sobě", tedy jak by člověk řekl, věcí samotnou, skutečnou, která je hlubší než "věc pro nás". Stačí nám tedy aby se identity nelišily "pro nás", zcela zákonitě se však vždy budou lišit "o sobě", což ale nejsme schopni zaregistrovat. Na konečné úrovni tedy můžeme dosáhnout dokonalé shody kopie našeho vědomí, a je tak jen otázka technická, jestli je možné přenést naše vědomí do něčeho, co bychom nazvali počítačem budoucnosti. Jde jen o nalezení vhodného materiálu, který je sice odlišný od biologického materiálu našeho mozku, ale dostatečně tvárný v podrobnosti a dynamický, aby pojal kopii naší paměti a našeho vědomí. (Kdyby vás zajímal ten Kant a jeho "věc pro nás", zkuste třeba blog Existuje vůbec skutečnost? Jak to vidí Immanuel Kant a robotický vysavač.)

Vypadá pak zcela realisticky, abych někdy v budoucnu usnuli a našeho vědomí by se probudilo v "počítači" a abychom se tak osvobodili od vězení našeho současného biologického materiálu, který nás nutí pohybovat se jen v dýchatelném prostředí a také v prostředí s velmi omezenými teplotami. :-)