Kdy úžas nad tajemstvím ve vědě brzdí její pokrok

Nadšení z tajemství a jeho odhalování ve vědě je úchvatný motor, který neustále posouvá celou naši civilizaci. Kdo by třeba nechtěl vědět, co se skrývá v dálce vesmíru, jestli tam žijí jiné civilizace?

Kdo by nechtěl vědět, co se skrývá uvnitř černé díry nebo je-li vesmír nekonečný? Kdo by nechtěl najít Atlantidu? Při odhalení nějakého tajemství přibude jiné okouzlení. To už nepramení z neznalosti a nepochopení, ale plyne naopak z nového pochopení. Ovšem jakmile toto nadšení z právě nabytého pochopení pomine, stává se znalost postupně všední. Kdo je dnes u vytržení nad existencí atomů nebo DNA? Kdo je dnes uchvácen faktem, že se kontinenty hýbou? Pocit tajemství v takových případech pochází pouze z toho, že neznáme další podrobnosti, ale ne např. z prostého faktu existence DNA. Tedy úžas z tajemství se dlouhodobě udrží jen tehdy, když existuje okolo dané věci něco, co pořád neznáme. Jedině neznámé je zdrojem tohoto pocitu.

Ovšem čeho je znak pocit tajemství, když jde o věc, kterou už dobře známe. Nekonečno k matematice je prostá věc, přesto je i pro špičkové vědce uchvacující. Nebo třeba taková kvantová mechanika. Mnoho vědců je uchváceno jejím pravděpodobnostním charakterem, její neurčitostí. V populární podobě je to třeba Schrödingerova kočka, u níž je nepochopitelně záhadné, že může být současně živá a mrtvá. A to je známa už od roku 1935. Proč tato kočka není banální po 88 letech, proč nás toto vysvětlení stále udivuje?

Řešení je prosté. Schrödingerova není žádné vysvětlení, je tajemná, protože je to nesmysl, stejně jako celá kvantová superpozice, jehož je tato kočka názorným a do makrosvěta převedeným příkladem. Superpozice totiž není vysvětlení, a není to dokonce ani vědecká hypotéza (v rámci pravděpodobnostního výkladu kvantové mechaniky). Nejde totiž experimentálně ověřit ani vyvrátit. "Neviditelnost" superpozice je způsobena tzv. kolapsem vlnové funkce. Když krabici s kočkou otevřete, nemůžete ji vidět v superpozici, ale tato údajně zkolabuje do jednoho stavu. Buď bude kočka živá nebo mrtvá, nikdy ne obojí. Mimochodem, sám Schrödinger tuto svou kočku formuloval jako důkaz neexistence superpozice. Superpozice není žádné vysvětlení, je to nesmyslný příklad, a takové vždy poutají pozornost. Třeba jako Russellův kulatý čtverec. (Více k této kočce v textu Nobelova cena za kvantovou esoteriku?)
Jen tak pro legraci, kdyby superpozice kočky skutečně existovala, otevřela by šanci, abyste své kočce prodloužili život třeba na 200 let. Stačí, když do krabice dáte jen pár atomů radioaktivního Uranu, aby pravděpodobnost rozpadu nějakého jeho atomu byla třeba 1% za 10 tisíc let, a pak tu krabici 200 let neotevřete. Kočka s obrovskou pravděpodobností neumře. :)

Stejně se to má s nekonečnem. Je tajemné proto, že není žádným vysvětlením, žádným korektním pojmem, ale jen logických sporem typu trojúhelník se čtyřmi vrcholy. Nekonečno totiž obsahuje samo sebe a to dokonce kolikrát chceme, tedy je to jen klasický paradox sebevztažnosti, ze kterého pak v teorii množin plyne spousta paradoxů, které se matematici snaží jeden po druhém "flikovat", přičemž je čisté řešení už v základě odmítnout jakýkoliv axiom obsahující cokoliv nekonečného. Nekonečno má současně určitou i zcela neurčitou velikost, když může samo sebe či čísla libovolné velikosti obsahovat libovolněkrát. Platí totiž třeba: ? + ? + 8 + 25698 + 3,14159 = ?. Nekonečno se prosadilo v matematice kolem roku 1900. Další čtení k nekonečnu, konkrétně výklad Hilbertova hotelu bez nekonečna je v textu Tajemné nekonečno jednoduše (3).

Dá se uzavřít, že jestliže máme 100 let nějaké vysvětlení, ze kterého pramení tajemno, není to žádná vysvětlení nebo je to maximálně mix částečného vysvětlení a neznalosti. A ten pocit našeho úžasu pramení z neznalosti a nepochopení. A v tom případě tento úžas vypíná kritičnost, a konzervuje ve vědě nevědeckou představu, kterými jsou ve vědě jak aktuální nekonečno tak Schrödingerova kočka.