Existuje vůbec skutečnost? Jak to vidí Immanuel Kant a robotický vysavač.

Kdysi jsem četl v jednom časopise seriál o tom, jak vypadá svět z pohledu jezevčíka. Je to zvláštní pohled. Dnes bych chtěl vyložit jednu z nejtěžších filosofických otázek z podobného pohled, z pohledu robotického vysavače. :-)

Do zvláštnosti jezevčího světa se vcítíte snadno, když si uvědomíte, že jezevčík je malý a kouká na nás od země. Vysoký schod může být pro jezevčíka nepřekonatelnou překážkou. Robotický vysavač je ale na tom ještě hůř, protože nepřekoná překážku ani jen pár centimetrů vysokou. Robotický vysavač, na rozdíl od jezevčíka navíc nemá oči a neumí si tak vytvořit představu okolního světa v podrobnostech a barvách jako my nebo jezevčík. Filosof by řekl, že takový vysavač nevidí přirozenou (lidskou) realitu. A to, jak vidí svět robotický vysavač můžete zjistit z obrázku níže:

Pokročilé typy takových vysavačů si totiž umí vytvořit mapu místností, ve kterých se pohybují, a tuto mapu umí poslat třeba do mobilu. Taková mapa obsahuje všechny informace, které vysavač o okolí má. Nevidí nejen barvy nebo podrobnosti, jak již řečeno výše, ale nevidí i cokoliv, co je ve výšce zhruba od 20 cm nahoru. Stůl tak pro něj není deska se čtyřmi nohami, ale jen čtyři malé pevné objekty, a to je jeho skutečná podoba stolu. (Řekneme-li, že je to skutečnost pro něj, je to vlastně kantovské pojetí věci pro nás). Takový vysavač také vlastně vnímá pouze dvojrozměrně, v úrovni podlahy. Nevidí ani pohyblivé objekty, třeba kočku, která kolem něj běhá nebo se na něm vozí.

Rozhodně neřekneme, že vysavač vidí skutečnost, ale že jen vnímá hrubou podobu skutečnosti, mapu. A teď malé překvapení. To, co vidíme na obrázku, je ale opravdu skutečnost robotického vysavače. Mnozí začnou určitě protestovat proti tomuto tvrzení, neboť dobře vědí, že skutečnost je přece to, co vidíme my lidé, ne? Jenže my také nevidíme zdaleka úplně všechno. Copak my vidíme atomová jádra a v nich nukleony či kvarky? Nevidíme ani to, že svět je ve skutečnosti čtyřrozměrný a že náš normální trojrozměrný svět je pouze svět "stínů" skutečných 4D objektů, jak jsme vyložili v blogu Není náhodou náš reálný vesmír abstrakce. Prostě nevidíme to, co by mnozí vědci označili jako pravou skutečnost.

Už tedy máme nejméně dvě skutečnosti: naši skutečnost přirozeného světa, jak ji vidíme každý den, a vědeckou skutečnost, která se skrývá někde na úrovni elementárních částic. Která z nich je ta pravá? Překvapivě žádná, neboť i současná představa vědecké skutečnosti, dejme tomu právě na úrovni kvarků a elektronů v atomech. Ale to není žádná konečná realita. Vždyť fyzika už skoro 100 let hledá hlubší a obecnější skutečnost, tedy teorii "všeho", což bude zřejmě nějaká podoba kvantové gravitace (kde mají největší šanci dvě hypotézy: kvantová smyčková gravitace a superstrunová teorie).

Není totiž nejmenší důvod předpokládat, že za touto úrovni kvarků není další, hlubší úroveň. To ostatně jasně ilustrují vědecké představy 19. století o skutečnosti. Ty se velmi podobaly našemu přirozenému světu. Vědci měli třeba vlny v kapalinách a plynech, pevná tělesa a světlo, a Boltzmana, který mluvil o atomech, měli většinou za blázna. Tato přirozená vědecká skutečnost 19. století, kterou i mnoho vědců mělo v té době za konečnou pravou realitu, je ale už dávnou minulostí. Věda dnes vidí svět úplně jinak. A jen poznamenejme, jak je naivní představa, že se dnešní věda blíží poznání "pravé" skutečnosti, neboť z logiky plyne, že takových hlubších úrovní je potenciálně "nekonečně" mnoho.

Z těchto úvah plyne poučení, že každá skutečnost je jen dočasný obraz světa, závislý na našich znalostech a metodách pozorování, že žádná skutečnost není finální, či pravá, že každá skutečnost je jen zjednodušený odraz okolního světa. Každá skutečnost je tedy relativní (viz třeba blog Skutečnost jako pevný model lodi v "láhvi" našeho vědomí nebo Skutečnost jako přirozená virtuální realita), závislá na znalostech a pozorovacích přístrojích pozorovatelů (třeba rentgen). Pro fyzika pracujícího v CERNu vypadá skutečnost velmi odlišně od skutečnosti zahradníka. Obě to jsou ale skutečnosti.

Pak je jasné, že to, co je pro nás jen mapa, kterou nakreslil robotický vysavač (viz obrázek), je pro daný vysavač skutečnost, neboť jsou to všechny informace, které on o okolním světě má. Skutečnost je zřejmě tedy ten nejúplnější obraz okolního světa, který daný "pozorovatel" má.

Věnováno Borisi Cvekovi.