Existuje vůbec pravda nebo je vše jen věc názoru?

Začala to asi teorie relativity a kvantová mechanika, svět kolem nás teď chápe hodně lidí jako nejistý, naše jistoty se rozkládají. Vypadá to, že se naše realita postupně rozpadá a nemůžeme se vůbec na nic spolehnout.

Z osvícenectví jsme si přinesli newtonovské chápání skutečnosti jako absolutně pevné a neměnné, které by se dalo nazvat mechanickým materialismem. Speciální teorie relativity ale v roce 1905 zpochybnila jak pevnost rozměrů těles, tak rychlost toku času. Najednou jako bychom se neměli čeho pevně držet.

U kvantové mechaniky byla zase zpochybněna přesnost téměř jakéhokoliv údaje (alespoň podle názoru veřejnosti) a kauzality, Thomas Kuhn ve své Struktuře vědeckých teorií navíc zpochybnil absolutní objektivitu vědy. Postmodernismus, tedy koncepce, že každý pohled, každý názor, má stejnou platnost, stejnou váhu, se usídlil v lidských myslích.

Že je postmodernismus nesmyslný se dá pochopit už z jeho základního tvrzení, že každý názor je rovnocenný. Jestliže je postmodernismus tvrzením, že každý názor má stejnou platnost, pak i každá filosofická koncepce, která nesouhlasí s postmodernismem má pravdu a postmodernismus je tak v této záplavě názorů zcela zanedbatelný, není nutné se jím řídit a můžeme se řídit klidně i mechanickým materialismem 17. století.

Je tedy potřeba najít smysluplnější názor než postmodernismus, přičemž je třeba mít na paměti, že postmodernismus oprávněně napadl představu absolutní skutečnosti a zrelativizoval ji, i když v tom jen následoval fyziku a další vědy. Nelze se tedy zbavit určité výjimečnosti některých odpovědí na jakoukoliv otázku, jedna odpověď tak musí být ta nejpravdivější, i když určitě ne absolutně správná. To vyžaduje nezavrhovat objektivitu zcela, protože kdyby vše bylo jen subjektivní, byl by to právě postmodernismus, který je očividně logicky nemožný.

Objektivita tak není nikdy absolutní, ale je vždy jen objektivizací, tedy tendencí k co největší objektivitě. Pak je ale nutné co nejvíce odfiltrovat subjektivní deformační vlivy pozorovatele. Velmi prostým a názorným příkladem, který je možné použít i jako metaforu, je vnímání teploty. Jeden člověk říká, že je mu teplo, druhý ve stejné místnosti, že je mu zima. Je to způsobeno různým stavem obou (jeden je např. nemocný, má horečku). Abychom dostali objektivnější údaj o teplotě, vezmeme teploměr, jehož "vnímání" teploty nezávisí na tom, jestli má horečku a jak je na teplotu citlivý, protože je podřízen určité normě. Nulu má na teplotě, při které na zemském povrchu mrzne voda v led, 100 stupňů Celsia ukazuje tehdy, když voda vře. Teploměr tak dá na lidech a jejich vnímání nezávislou informaci, a to dokonce daleko přesnější než subjektivně dávají lidé.

Není problém v tom, že realita je jen obraz, protažený vědomím nebo spíše mozkem. Jde o to, aby vlastnosti subjektu obsahující vědomí byly pořád stejné, čímž je pak lze zanedbat. Například u příkladu s teplotou by to chtělo, aby to byl stále stejný člověk, ve stejném biologickém stavu (vnímání teploty se v průběhu dnes u jedince mění). A protože to není možné, vloží se do informačního řetězce pozorovací nástroj, teploměr, který má "vnímání" teploty stále stejné. Tím se ona proměnnost, relativnost, odfiltruje a není třeba ji dále uvažovat. Informace o teplotě se pak přenese jako stabilní, pro všechny situace a časy srovnatelné číslo, ne jako pouhý pocit, závislý na stavu pozorovatele.

Jestliže představu reality, což je opravdu jen relativní obraz, vytvoříme jako model, založený na takto "upevněných" informacích (či informacích sice proměnných, ale podle přesného algoritmu), dostaneme model nezávislý na pozorovateli, na jeho vlastnostech a názorech, což bude tedy model (relativně) objektivní. Tento model spolehlivě a přesně predikuje chování různých jevů, není to zmatek.

Příkladem tady může být třeba proměnná velikost pozorovatele. Při lidské velikosti jednotlivé atomy prakticky neexistují (jsou neviditelné, nehmatatelné, neslyšitelné), ale (jen) jejich shluk (třeba stůl) se nejednou jeví jako velmi pevný, pravý etalon osvícenecké absolutní reality. Když bychom uvažovali pozorovatele značně menšího, třeba velikosti velké molekuly, budou pak atomy viditelné (alespoň ve chvíli, když budou vyzařovat světlo) a budou klást interakci pozorovatele odpor, budou tedy "hmatatelné".

V této fázi je potřeba do našeho objektivizačního algoritmu, který stanovuje poměrně přesné pravidlo, jak bude atom "vypadat" při přesně dané velikosti pozorovatele, začlenit i typ interakce, kterou jej pozorujeme. Když se totiž staneme tak velkými jako atomové jádro, bude pro nás foton frekvence obvyklé při optickém vnímání tak obrovský, tedy tato vlna tak obrovská, že ji nebudeme moci vůbec registrovat (což ostatně platilo už u pozorovatele velikosti velké molekuly). Takže si v hlavě vymýšlíme fiktivní pozorování neexistující interakcí, která v naši mysli nahrazuje skutečné prostředky pozorování elektronovými a dalšími typy mikroskopů, které pozorují jiným částicemi než my v makrosvětě.

Nicméně kdybychom byli té velikosti, že atomové jádro by pro nás bylo velikosti pomeranče, opět by atom vlastně už neexistoval, protože nejbližší elektron, který by ho obíhal, a který způsobuje chemické vazby a tedy vlastnosti atomu, by byl ve vzdálenosti deseti kilometrů. Atom by byl tedy jen jedno velké prázdno.

Obecně lze formulovat velmi přesný algoritmus, který bude popisovat, jak atom bude vypadat při konkrétní velikosti pozorovatele a konkrétním typu pozorovací vazby. Podoba atomu je tedy relativní, nicméně podle objektivního algoritmu, který nezávisí na názoru a vlivu člověka a jeho subjektu. Relativita se tedy s objektivitou nijak zásadně nevylučuje. Podoba objektu (zde atomu) je velmi proměnná, dynamická, ale podle algoritmu nezávislého na člověku. (Onen algoritmus by byl ještě složitější, neboť záleží i na rychlosti pozorování a nebyl by stoprocentně objektivní, ale to už zde nebude komplikovat.)

Tím je správná relativizační snaha postmodernismu překonána a částečně negován. Je ale nutné mít stále na paměti, že i pojmy, na nichž stojí tento poměrně značně objektivní algoritmus, jsou nenulově nejisté. Nicméně ale za daných podmínek se na ně dá spolehnout zcela stejně, jako se mechanická osvícenecká skutečnost spoléhala na stabilní velikost pozorovatele a neměnný výběr vlnových délek viditelného světla, kterými pozorujeme, a taky na to, že se pozoruje právě jen viditelným světlem. Objeví se totiž nové, dosud neznámé fyzikální jevy, které ukáží tento náš (relativně) objektivní model, jako pevný pouze při fixní hodnotě nějakého zatím neznámého parametru.

Krásným případem je tu právě speciální teorie relativity. Newton měl za to, že je čas a prostor absolutní (neměnný) a že tedy jeho kvantita nezávisí na inerciální rychlosti. To teorie relativity změnila, a čas a prostor ukazuje jako dynamické a jako neměnné ukazuje jen vzdálenosti časoprostorové.

V humanitních vědách není situace o tolik odlišná, nicméně procesy jsou tam mnohem složitější, a tak zpravidla nemáme zdaleka úplné informace. Navíc i algoritmy, které mění podobu vnímání třeba sociálních procesů a objektů, jsou daleko složitější, mají daleko více faktorů a jsou závislé na mnoha vlastnostech vnímajícího subjektu. Není ale důvod se domnívati, že podobný objektivně relativizující algoritmus, jako u onoho atomu, neexistuje. Jen je jeho poznání daleko komplikovanější, je-li vůbec v našich silách.