Takovej pěknej blog, i ta diskuze pod ním.

Pak sem vlítne posedlý pan Nožička a je z toho kupa trusu.

Jako sorry, pane Nožičko, ale jděte...

...metelesku blesku

Nestálo by za úvahu sepsat petici, aby dostal zákaz asi tak na měsíc, aby vychladl?

Vzpomínek na školu mám přehršel, ale tato hraje prim:

Spolužák, notorický čtyřkopětkař, plaval obzvlášť v ruštině. Ruštinářka ho tasila a dala mu pár jednoduchých otázek z literatury. Mlčel jako u výslechu StB. Jenže ruštinářka byla dobrá duše a chtěla mu dát malou jedničku za cokoliv, aby nemusel propadnout. Vytasila tedy portrét Puškina.

"Tohoto velikána musíš přeci znát, ne? Jak se jmenuje?"

Kamarád tápe, škrábe se za uchem. Ví, že je to něco se zbraněmi, ale zbrojíř to není. Pak náhle rozjasní svou líc a na celou třídu zahlaholí:

"Jo, toho znám, to je kapitán Flint!"

A bylo po dobré vůli. Definitivně si odepsal i ruštinářku.

Spolužák skloňoval jábloň: Ja jáblonim, ty jábloniš...

No, s češinou bojuju trvale, už jen proto, že nemluvím spisovně, ale furt si myslím, že je lepší psaní sice sem tam s chybou, ale smysl se neztratí, než vzroná slohová práce, kde smysl uniká

Můj učitel chemie na ZŠ, učení pro něj nebyla práce, ale poslání. Když kluci zlobili, nechával je po škole a za trest myli zkumavky. Po práci s nimi udělal pár pokusů. Všichni jsme ho milovali, i když jsme mu občas něco z lásky provedli. Já jsem se účastnila mytí tabule Jarem, nedá se ní pak psát. Po letech, kdy už byly moje děti na gymplu, už mu bylo 70 a ještě učil Laboratorní práce. Až bude mít jednou pohřeb, není široko daleko ani jedna pohřební síň, ani jeden kostel, kam bychom se všichni vešli.

Je poněkud úsměvné Vaše tvrzení, že Vás k tématu ,,dovedla" ,,jedna úča" na těchto stránkách. Ovšem, jak až obecně známo, je každý oslí můstek dobrý A k Vašemu tématu: PAMATUJI UČITELKU obč. výchovy a dějepisu, jinak fanatickou komunistku. Vždy hodinu začínala rozkazem ,,končit, pozor!", načež se uklonila, a prohlásila ,,Čest práci!" Jednou jsem neodolal a odvětil jsem ,,dejž to pánbu". Co se dělo pak, to si lze jistě i představit. Celá třída mně však byla vděčná, neb hodina její výuky přišla vniveč

Taky přicházím se svou troškou do mlýna. I mně se přihodilo, že jsem své slohové dílo četl před celou třídou. Pamatuji si i o čem to bylo - "Jak jsme s kamarády stavěli loďku". Učitelku asi nejvíc zaujal závěr, který jsem opepřil vymyšlenou scénkou, jak se mí dva kamarádi nakonec servali o to, kdo se na loďce sveze první. Jinak, pokud jde o ty odbornice na zpěv, ty se mohou někdy krutě mýlit. Vzpomínám si na rozhovor s Hanou Ulrychovou, kde zmiňovala nějakou učitelku zpěvu, která ji předpovídala, že z ní nikdy nebude žádná zpěvačka, protože nemá hlavový tón. A přitom když ho nasadí, má z toho člověk "zimomriavky".

Slyšel jsem o jednom hudebním manažerovi nahrávací společnosti, který vyhodil Beatles i s jejich demo s tím, že takové kraviny nebude nikdo poslouchat. Takže šli naproti ke konkurenci.

Kdy a jakým způsobem spáchal dotyčný sebevraždu, to už historka neříká.

Moc pěkná vzpomínka, díky za ni .

Nejvíc mě asi ovlivnila učitelka biologie. Velice nadšená pro svůj obor a pubertální výstřelky ignorantů přecházela s noblesou.

Vzpomněl jsem si na jednu krátkou historku:

Probíralo se svalstvo a ona začala: "Svalstvo dělíme na hladké a příčně pruhované. Zatímco svalstvo příčně pruhované dokážeme ovládat svoji vůlí, pokyny z mozku, u svalstva hladkého tuto moc nemáme. Vezměme si třeba taková játra. Těm neporučíme a vlastně ani nevíme, co právě teď dělají." Ze zadní lavice se ozvalo: "Já to vim přesně, tvrdnou". Paní učitelka se tomu začala strašně smát. A pak to dávala k dobru v ostatních třídách a předpokládám, že i ve sborovně.

Jednou jsem na gymplu - byl to tuším druhák nebo třeťák - napsal své pocity při okouzlení noční Prahou. To bylo v době, kdy tam v noci byl klid a Karlův most byl ve dvě ráno prostě zcela pustý. Byl jsem tam sám, nemohl jsem spát a tak jsem se prostě toulal. Moje češtinářka (doposud žije, daří se jí dobře a občas spolu obědváme) četla můj - asi blog - před třídou. Hrozně jsem se styděl a současny byl pyšný.

Můj češtinář také četl můj - asi blog - před třídou. Bylo v něm vyznání obdivu jednomu (byť) nejmenovanému mladíkovi. Byla to od onoho "pedagoga" těžká podpásovka. Hrozně jsem se styděla, ale i tak jsem se po letech vdala .

Pane Fürste,

můžete mi prosím vysvětlit tu příhodu s dcerou, disponující absolutním hudebním sluchem? Nějak mi to v tom Vašem podání nedává smysl... Děkuji.

Jinak se mi článek líbí. Kéž by takových učitelů, jako byla Vaše češtinářka, bylo co nejvíce.

V textu píši o absolutním hudebním hluchu, ne sluchu.

Jak se ale ukázalo, nebyl to tak absolutní hluch...

Muj posledni ucitel a tridni, byl az v devitce a te se rikalo ten rok "jednorocni ucebni kurs (JUK), aby nebyl napor na zamestnani , kdyz se zakladni vyuka zkratila na 8 let. Jmenoval se Cerny , ale byl znam vice pod jmenem "Carda".

Smad mohu rici, ze byl ke me zhovivavy. Na konci roku jsme se mely vyjadri k romanu a filmu Petra jilemnickeho "Pole neorane".

Musim oznamit, ze jsem film nevydel a knihu jsem cetl den pred psanim ohodnocenim tohoto romanu. A to jen zacatek.

Vysledek byl prekvapivy. Gramatika zustala na tak 4minus a na sloh jsem vyhral na cele care pred celou tridou. Tim jsem udrzel na poslednim vysvedcenim trojku z cestiny a na tu jsem velice hrdy. I toho slovenskeho spisovatele jsem jiste pozvedl.

Pane Limo. Deváté třídy byly coby nepovinné až od r. 196O, další rok pak již povinné, a původní ,,jednáctiletky" se v onom roce změnily na dvanáctiletkyHolt u nás sociálizmus v r. 1960 zvítězil