David Hrbek
www.facebook.com/davidhrbek
Více informací na www.davidhrbek.cz
- Počet článků 121
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2089x
David Hrbek
Jak mě rodiče učili kouřit
Ve školce jsem kromě Káji Štencla kamarádil ještě s několika dalšími kluky. Jedním z nich byl Pavel Jorda. Když nebyl po ruce Kája, byl tady Pavel.
David Hrbek
Kosočtverce mé matky
Nikdo mi to nevěří, ale je to tak. Moje matka i ve svých nastávajících sedmdesáti letech kreslí kosočtverce. Kreslí je od mého nejútlejšího dětství, kreslí je kamkoli a vším, co má po ruce. A má z toho požitek.
David Hrbek
Papoušek zalitý v ajerkoňaku
Když jsem byl malý kluk, ale ne zase tak malý, abych neuměl číst a psát, těšil jsem se, až přijdou domů rodiče a budou si vykládat, „co nového ve škole“. Těšil jsem se na ona odpoledne, kdy jsme všichni zasedli k malému stolku v našem obýváku, maminka pronesla, že je odpoledne zrovna jako stvořené pro kapku ginu, a já jsem dostal džus.
David Hrbek
Laurel a Hardy na život a na smrt
Svého nejlepšího kamaráda jsem poznal ve školce. Už tehdy jsem to všem v rodině tvrdil. To mi bylo ovšem pět. Já to ale říkám i dnes. Kája Štencl je můj nejlepší kamarád.
David Hrbek
Rána vyzývavá jako kolotoče
Stál jsem v knihkupectví u regálů naditých sbírkami, které jsem kdysi dávno četl nebo jen držel v ruce; naditých knihami, o kterých jsem kdysi nebo nedávno slyšel, posléze na ně zapomněl a teď se opět rozpomenul; naditých knihami, které ve mně začaly znovu probouzet úžas, jenž jsem kdysi pociťoval a byl přesvědčený, že mě něco velkého čeká a že kus toho příštího právě přichází. Vzpomněl jsem si na svá adolescentní léta plná rodících se tužeb a testosteronu. Na své pozdější roky rozčarování a konečně dobu úlevného poznání, že přání se nám jako bonus občas splní, častěji na sebe ovšem berou jinou podobu. A někdy nám trvá, než se naučíme rozpoznat, že se nám splnilo to, o čem jsme tak dlouho snili.
David Hrbek
Vidět na vlastní oči UFO
Včera jsem viděl UFO. Tedy ne létající talíře, ne mimozemšťany (i když vyloučit to nemůžu), ale tři oranžové neidentifikované létající předměty na noční obloze nad Olomoucí a byl to zážitek, ať už jsem viděl cokoli.
David Hrbek
Zmrtvýchvstání
Včera jsem malou chvíli sledoval přímý přenos z pohřbu Michaela Jacksona. A v noci se mi zdál tento sen:
David Hrbek
Nemám ráda překvapení (Scénický rozhovor se Suzanne Vega)
První setkání se Suzanne Vega proběhlo v létě 2002 ve Vídni. Tehdy jsem s ní pořizoval rozhovor do Reflexu. Než jsme se rozloučili, domluvili jsme se, že Suzanne bude mým hostem v talk show Scénické rozhovory ve Švandově divadle, které jsme plánovali rozjet do roka. A tak se taky stalo. První Scénické proběhly v květnu 2003 a hostem byl autor obálky alba Revolver od Beatles a jejich dlouholetý kamarád Klaus Voormann. Dalším hostem byla právě Suzanne Vega. Bylo to v červnu 2003. Zde je přepis rozhovoru.
David Hrbek
Trestuhodné odvolání Petra Nedomy z čela Galerie Rudolfinum
Tak jsem se v Hospodářských novinách právě dočetl, že současný ředitel Galerie Rudolfinum Petr Nedoma má být ve své funkci nahrazen Sylvou Petrovou, historičkou umění. Neznám Sylvu Petrovou, nemohu tudíž posoudit její kurátorské a ředitelské kvality. Nevím ani, jaké důvody vedou Vladimíra Darjanina (od 1. července ředitele České filharmonie, kterému je ředitel galerie podřízen) k odvolání pana Nedomy. Vím jen, že právě díky osobnosti Petra Nedomy se z Rudolfina stala respektovaná galerie, která stavěla na výrazných a provokativních výstavách zajímavých současných výtvarníků z celého světa. Jít na výstavu do Rudolfina pod Nedomovým ředitelským a kurátorským vedením znamenalo jistotu, že se návštěvník setká s inspirativní výstavou, která byla vždy doplněna mnoha zajímavými doprovodnými programy.
David Hrbek
Život je na prvním místě (rozhovor s Robertem Fulghumem)
Robert Fulghum se narodil v roce 1937. Prošel pestrými životními zkušenostmi: působil jako folkový zpěvák nebo pastor, byl i kovbojem, barmanem, obchodním agentem. Řada jeho textů vznikla pro potřeby jeho pastorační činnosti. Jeho první kniha Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce, vyšla v roce 1988, česky poprvé v roce 1991. Vřelého ohlasu se dočkaly i další Fulghumovy knihy. Opakovaně se v nich projevuje jeho humorný pohled na svět, úspěšná snaha nazřít každodenní dění z nového úhlu, nalézt podstatné ve zdánlivě marginálním. Robert Fulghum napsal řadu dalších knih, které postupně vyšly i v češtině zásluhou překladatele Jiřího Hrubého. Sem patří i několikadílný román Třetí přání, který měl svou světovou premiéru v českém jazyce. Autor od té doby pravidelně navštěvuje Prahu a své české čtenáře. Následující interview je přepis Scénického rozhovoru ze Švandova divadla.
David Hrbek
Matuškův pohřeb a mediální bagatelizace smrti
Zemřel Waldemar Matuška a je mu vystrojen národní pohřeb. Na pozadí smrti a pohřbu populárního zpěváka vyniká zrůdnost, na jaké fungují dnešní zpravodajská média, a to včetně idnes.cz. Portál, na němž si vedu svůj blog, nabízí esenci té nejpokleslejší žurnalistiky. Samozřejmě nejen idnes.cz, mohli bychom to dokladovat na dalších elektronických i tištěných médiích, ale proč chodit daleko.
David Hrbek
Všechno je sázka (rozhovor s Michalem Horáčkem)
Scénický rozhovor s Michalem Horáčkem proběhl v únoru 2005 ve Švandově divadle. Následující text je přepis tohoto rozhovoru, jak se odehrál před vyprodaným hledištěm divadelního Studia.
David Hrbek
Láska k sobě je nezbytná (rozhovor s Olgou Sommerovou)
Olgu Sommerovou jsem jako hosta pozval do Scénických rozhovorů v únoru 2006. Chtěl jsem se s ní bavit především o jejích dokumentech. Když jsme se pár minut před začátkem podívali z kabiny do sálu, Olga mi řekla: Davide, je vám asi jasné, že se dnes o dokumentech bavit nebudeme. Měla pravdu, nešlo to. Ve vyprodaném hledišti seděli jen dva muži.
David Hrbek
Věty si kroužím, jak mi chutnají (rozhovor se Zdeňkem Svěrákem)
Toto interview je písemnou podobou Scénického rozhovoru se Zdeňkem Svěrákem, tak jak se udál v listopadu 2004. V kinech běžel čerstvě dokument Jana Svěráka Tatínek, natočený o otci Zdeňkovi a v médiích se probíral rozchod tandemu Svěrák – Svěrák kvůli filmu Vratné lahve. Už to vypadalo, že z natáčení sejde. Do těchto okolností zapadl i náš rozhovor, který předkládám vám, čtenářům. Byl to velmi příjemný večer a doufám, že vám bude stejně příjemně při jeho čtení.
David Hrbek
Cesta k nejhlubšímu (rozhovor s primářem MUDr. Lumírem Kantorem)
Je spousta věcí, které o člověka za celý život nezavadí, a tak nemá důvod o nich přemýšlet. Jsou však setkání, která otevírají předtím netušené prostory. Takovou příležitostí pro mě bylo i setkání s MUDr. LUMÍREM KANTOREM (1962), primářem novorozeneckého oddělení Fakultní nemocnice v Olomouci. Když jsem mu kladl první otázku, netušil jsem, že se společně dostaneme tak hluboko.
David Hrbek
Bahno a chaos: zdroj optimismu (rozhovor s fotografem Tonem Stanem)
Rozhovor s vynikajícím fotografem Tonem Stanem jsem pořídil někdy v roce 2002. Původně jsem jej chtěl nabídnout jako vždy Reflexu, tam má ale na články o výtvarném umění monopol Petr Volf. Rozhovor nakonec k mé a Tonově spokojenosti vyšel v MfDnes díky zájmu Josefa Chuchmy, který tehdy řídil kulturní rubriku. (Škoda, že ji neřídí dodnes. Ne kvůli mým článkům, samozřejmě, ale kvůli dost mizerné úrovni, na jaké se nachází dnes. A říkám to nerad.) Ale zpět k rozhovoru. Ten jsem pořizoval v době, kdy Tono uzavřel svůj cyklus Fascinace, který celý nasnímal ve volné přírodě na různých místech České republiky, ve všech ročních obdobích. I na sněhu, pokud se dobře pamatuji. Přestože na většině fotografií dominují nahá lidská těla nebo jejich detaily, on sám je nepovažuje za akty. Respektive, nemá rád, když se o nich jako o aktech mluví.
David Hrbek
Sedmý den začínám štěkat (Rozhovor s Benjaminem Kurasem)
Ačkoli žije trvale v Londýně a do Česka se dostane jen občas, najde se u nás dost lidí, kteří při vyslovení jeho jména rudnou vzteky. Jeho články nezůstávají dlouho bez odezvy a už několikrát vyvolaly ostrou polemiku. Kdo si občas přečte Lidové noviny, časopis Xantypa, zabrouzdá internetovými Britskými listy nebo lecjakými jinými periodiky, určitě si na jméno BENJAMIN KURAS (1944) vzpomene. Spisovatel, dramatik, překladatel a publicista. Pochází ze Zlína a vyrůstal v Olomouci, kde vystudoval na tamní univerzitě anglistiku. Krátce pracoval jako rozhlasový redaktor (1968), poté emigroval do Velké Británie. Působil jako redaktor BBC (od 1969), psal také divadelní hry. Vydal řadu česky i anglicky psaných knih. Například Czechs and Balances (Češi na vlásku), Business je byznys. O tom, jak sehnat jeho knížky, se dočtete po kliknutí na odkaz Celý profil. Další knížky: Jak přežít padouchy, Nebýt Golema (As Golems Go), Je na Marxu život? (Is There Life on Marx?), Sekl se Orwell o dvacet let? Zakázané ovoce vědění, Tao sexu, Ciao sexu, PPP-politika prochází pupkem, Jako psa ke kandelábru, Evropa snů a skutečností, Slepování střepů - Komenského návrat (Restoring Comenius), Žít všemi údy - hravý talmud, Klestění zarostlého chodníčku - Janáček pro samouky. V týdeníku Euro už dva roky vychází jeho pravidelný sloupek Pravicová kuchařka. Kuras mě pro tento rozhovor zajímal do chvíle, než jsme si ho v devadesátých letech všimli na stránkách českých novin.
David Hrbek
Obřad všedního dne (rozhovor s písničkářkou Suzanne Vega)
Vídeňský koncert byl kvůli špatné propagaci pořadatele přesunut do špinavého, zaplivaného a studeného klubu, kde personál zametal špínu a rozbité pivní láhve po předchozím divokém večírku. Ve vzduchu byla cítit tráva. Zavedli mě k baru, kde jsem měl čekat na příchod hvězdy večera. Konečně přišla. Suzanne Vega (1959), jedna z nejosobitějších písničkářek 80. a 90. let. Vypadala odměřeně. Nestihla se najíst, tak dojídala alespoň slané tyčinky. Podali jsme si studené ruce a ona suše oznámila: „Máte na to dvacet minut.“ Nakonec se dvacet minut protáhlo téměř na hodinu, ze studeného baru se stala příjemná kavárna a z nepříjemné Vegy laskavá Suzanne. Narodila se 11. července 1959 v kalifornské Santa Monice a když jí byly dva roky, přestěhovala se s celou rodinou do New Yorku, kde bydlí dodnes. Vyrůstala v newyorské čtvrti Spanish Harlem. Její matka je analytičkou computerových systémů, nevlastní otec Ed Vega, který nedávno zemřel a s nímž dlouhé roky neudržovala žádný kontakt, byl hispánský spisovatel. Ve svých devíti letech se dozvěděla, že její skutečný otec, žije v Kalifornii, kde se s ním až koncem osmdesátých let setkala. Studovala balet na střední umělecké škole, poté literaturu na Barnard College. Vedle toho již skládala své vlastní písně a v roce 1985 vydala své první album Suzanne Vega s velkým hitem Marlene on the Wall. Druhé její sólové album se jmenovalo Solitude Standing, které obsahovalo dvě její nejznámější písně Luka a Tom ́s Diner. Za nejzajímavější je považováno její CD 99° F, na němž se aranžérsky výrazně podílel její dnes již bývalý manžel Mitchell Froom, s nímž má dceru Ruby (1994). Od roku 2006 je znovu provdána za právníka a experimentálního básníka Paula Millse.
David Hrbek
Zůstat normální
S Jaroslavem Duškem jsme se setkali na podzim roku 2001. Tehdy byl širší veřejnosti už rok znám jako moderátor Českého lva a sbíral své úspěchy coby filmový herec. Tehdy mě však zajímaly především jeho improvizační večery s Vizitou. Sešli jsme se na hodinu v kavárně Muzea umění Olomouc před jeho večerním vystoupením. Jaroslav Dušek byl tichý, vstřícný a trpělivý. Jen jedinkrát na něm byla znát podrážděnost. Schválně, jestli si toho místa v textu všimnete. Ačkoli je tento rozhovor autorizovaný, nikdy nikde nevyšel, pořizoval jsem si jej čistě pro svou vlastní potěchu a proto, abych se od Duška opravdu dozvěděl odpovědi na své otázky. A tak text poprvé předkládám až dnes, po osmi letech. Tak ať se vám líbí.
David Hrbek
Musíte být středem světa
Málo lidí zná jeho jméno, ještě méně lidí ví, jak vypadá, ale téměř každý zná jeho fotografie. Osmnáct let byl dvorním fotografem a autorem reklamních kampaní světoznámé firmy Benetton. Jeho billboardy provokovaly svou otevřeností, atakovaly milióny lidí po celém světě. Například kopulující koně (jeden černý, druhý bílý), právě narozené dítě ještě neodstřižené od pupeční šňůry, pacient umírající v kruhu své zdrcené rodiny na AIDS. A to vše opečetěné optimisticky zeleným logem United Colors of Benetton. Jedni byli jeho kampaněmi nadšeni, druzí jej až hystericky kritizovali za to, že zneužívá závažná společenská témata k prodeji svetrů. Oliviero Toscani. Narodil se v roce 1942 v italském Milánu. V letech 1961 – 1965 studoval Školu užitého umění v Curychu, obor fotografie. Zpočátku se věnoval dokumentární fotografii, od 70. let 20. století se věnoval módní fotografii, do níž vnesl výrazně nový styl. Jeho fotografie se pravidelně objevují mj. v módních časopisech Vogue, Elle, Harper ́s Bazaar, Esquire, Stern, spolupracoval např. s firmami Esprit, Valentino, Chanel, Fiorucci. V letech 1982 – 2000 pracoval pro firmu Benetton, v níž založil značku United Colors of Benetton. Dnes se věnuje volné tvorbě a spolupracuje s filmem a televizí. Je držitelem mnoha prestižních ocenění, je autorem tří knih o reklamě, z nichž jedna (Reklama je navoněná zdechlina) vyšla i České republice. Žije na svém ranči v Toskánsku v Itálii, vyrábí olivový olej a chová koně. Tento pro mnohé kontroverzní fotograf přijal pozvání Art Directors Clubu, CEAAI a našeho divadla k neformální přednášce o své reklamní i volné tvorbě. Jeho reklamní kampaně pro Benetton dostaly dimenzi politické satiry a umělecky vyhraněného postoje ke globálním problémům, jakými jsou například celibát, rasismus, umělé přerušení těhotenství, ale i homosexualita, mafie, hladomor atd. Je známo, že O. Toscani se po dlouholeté spolupráci s firmou Benetton rozešel v době, kdy se u nás objevily první fotky známé kampaně, které byly pojaty jako skutečné portréty vězňů čekajících v amerických věznicích na trest smrti. V současné době se prý věnuje především osobní umělecké fotografii. Tento rozhovor vznikl na Toscaniho ranči v Toskánsku. Dává v něm nahlédnout do způsobu svého myšlení a vidění současného světa. A přestože text vznikl už v roce 2001 a byl ve zkrácené podobě otištěn v Reflexu, rozhodl jsem se text publikovat na svém blogu proto, že jej považuji za nadčasový a stále inspirativní. Zvláště v dnešní době, kterou hýbe globální ekonomická krize. Díky ní jsem si na tento svůj starý rozhovor vzpomněl. Možná je z tohoto důvodu ještě aktuálnější než před těmi osmi lety.
David Hrbek
Krok od slávy (rozhovor s pátým Beatlem Klausem Voormannem)
Původně berlínský muzikant a výtvarník Klaus Voormann (1937) poskytuje rozhovory jen zřídka a publicitě se vyhýbá, jak může. Být na jeho místě někdo jiný, už by na světě nejspíš byly bestsellery, které by se mohly jmenovat třeba Můj život s Beatles, Beatles a já, Bylo nás pět a podobně. Pravdou je, že Klaus Voormann by to klidně udělat mohl, protože to byl právě on, kdo se s nimi v roce 1960 skamarádil v hamburském Kaiser Keller klubu, kde hráli na kšeft ještě jako úplně neznámá kapela pod jménem The Beat Brothers. Klaus pak další večer přivedl do klubu svého spolužáka Jürgena Vollmera, dnes známého hollywodského fotografa, a svou tehdejší přítelkyni Astrid Kirchherrovou, která hned Beatles začala fotografovat a vznikly tak dnes slavné snímky Beatles pózujících v kožených bundách v hamburských docích, na nákladním vagónu, v zakouřené šatně, na ulici... Byli to právě Klaus a Astrid, kdo zásadně ovlivnili jejich image: od typického účesu přes kožené bundy až třeba po boty s ostrou špicí. Astrid se záhy s Klausem rozešla a začala chodit se Stuartem Sutcliffem, který hrál tehdy ve skupině na basu. V roce 1963, v době začínající beatlemánie, pozvali Klause do Londýna George Harrison a Ringo Starr. Bydleli společně v jednom bytě v centru města na Green Street, dokud si Klaus nenašel svůj vlastní byt a zaměstnání reklamního grafika v jedné agentuře. V roce 1966 vytvořil obálku ke slavnému LP Beatles Revolver, za kterou dostal svou první Grammy. Druhé Grammy dostal v roce 1972 spolu s Georgem Harrisonem, Ericem Claptonem, Bobem Dylanem a dalšími hvězdami za Koncert pro Bangladéš. V letech 1966 - 1968 hrál na basu ve známé kapele Manfred Mann Band. V roce 1969 vystoupil na velkém rockovém koncertu v Torontu s Lennonovým Plastic Ono Bandem, v němž hrál kromě Johna a Yoko Ono ještě Eric Clapton. S výjimkou LP Double Fantasy, poslední Lennonovou deskou před smrtí v roce 1980, hrál Klaus na všech jeho deskách, včetně Imagine. Z Londýna se počátkem sedmdesátých let přestěhoval do Spojených států, kam odešla většina Voormannových přátel. Tam pracoval jako studiový hráč a točil s Lou Reedem, Artem Garfunkelem, B.B. Kingem, Randy Newmanem, Dr. Johnem, Carly Simonovou a pochopitelně byl pravidelným hostem na sólových deskách Ringa a George. V roce 1980 se vrátil zpět do rodného Německa, kde začal v Hamburku nejprve pracovat jako manažér skupiny Trio, která se proslavila především svým hitem Da Da Da. Brzy ale pochopil, že to není práce pro něj a ze šoubyznysu odešel úplně. S anglickou manželkou Christine se usadili na okraji Mnichova, kde dodnes žijí se svými dětmi v jednom činžovním domě. Klaus se věnuje reklamní grafice, ilustracím a volné tvorbě. V roce 1997 vyšla v prestižním brtiském nakladatelství Genesis Publications jemu a Astrid Kirchherrové společná kniha Hamburg Days, která se v jejích fotografiích a Klausových realistických kresbách vrací do doby, kdy s Beatles prožívali bouřlivé večírky v hamburských klubech. Předmluvu ke knize napsal George Harrison, doslov Paul McCartney, který se na knize částečně podílel. Posledním velkým projektem Klause Voormanna byla výtvarná spolupráce na projektu The Beatles Anthology: je autorem obalů ke třem dvoucédéčkám a obalu knihy rozhovorů. O tom všem jsem si chtěl s Klausem Voormannem povídat. Když jsem ho o rozhovor písemně požádal, napsal mi: „Pokud má být Váš článek záminkou k tomu, abychom se poznali, pak klidně přijeďte.” Fotografa Petra Jedináka a mě přijal v mnichovském fotoateliéru svého kamaráda, v němž se fotografují popstars do německého časopisu pro teenagery Bravo. Když jsme přesně ve tři vstoupili dovnitř, už nás Klaus čekal. Zavedl nás po schodech dolů do improvizované kanceláře a rozhovor mohl začít.
| předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
