Jak mě rodiče učili kouřit

Ve školce jsem kromě Káji Štencla kamarádil ještě s několika dalšími kluky. Jedním z nich byl Pavel Jorda. Když nebyl po ruce Kája, byl tady Pavel.

S učitelkami jsme chodili často do blízkého parčíku s průlezkami. Učitelky si sedly na lavičku a svět pro ně přestal existovat. Vždy si toho měly co říct. Kousek od prolízaček pak byl velký trávník, který od hříště odděloval pás hustých křovisek, přes něž nebylo vidět.

Jednou mi takhle Pavel řekl: Hele, zejtra jdeme zase do Asoparku. Přines zápalky, já vezmu cigára a budeme fajčit. Ano, to slovo opravdu řekl – fajčit. Ta věta se mi zařezala do hlavy hned, jak ji vyslovil. Nápad se mi líbil a dál nebylo co řešit. Fajčení nezabere moc času a tak si naší chvilkové absence nikdo nevšimne. Ale trochu obav jsem přece jen měl. Z filmů jsem totiž věděl, že když někdo kouří poprvé, hned se po prvním šluku zakucká. A to by nás mohlo prozradit. Ale lákavé to bylo, takže do toho!

Přišel jsem domů a začal hledat sirky. Naši zrovna prožívali půlrok cigaretového opojení. Nikdy předtím a pak už ani nikdy potom nekouřili. Jen těch pár měsíců. Krabička zápalek musela být někde nadosah. Nebyla. Přesněji: byla, ale nevěděl jsem kde.

Když přišli otec s matkou domů, hned jsem se po zápalkách zeptal. A na co je potřebuješ, zněla logická otázka. A já jsem bezelstně odpověděl, že mám zápalky donést zítra do školky, protože budeme za křákem s Pavlem Jordou kouřit. Rodiče se na sebe nevěřícně podívali, myslím, že v sobě zadržovali smích, ale to se dnes už jen domnívám. Bylo pár minut ticho, když vtom mi otec říká: Nač bys čekal do zítřka, zapal si rovnou. Teď už to nestihneš, musíš jít do klavíru, ale hned jak se vrátíš, tak si sedneme a ty si zapálíš, ať víš, jaký to je.

Mile mě to překvapilo a jak se mi do klavíru nechtělo předtím, po této nabídce se mi už nechtělo vůbec. Ale musel jsem. Když jsem se po hodině vracel domů, byl jsem vzrušením bez sebe. Tak dnes si poprvé zapálím. A vůbec ne tajně, za keřem s Jordou, ale pohodlně doma s rodiči!

Když jsem se vrátil, byla ve vzduchu cítit slavnostní atmosféra. Taková slavnost prvního přijímání. Přímo šamanský rituál. Otevřely se dveře od pokoje, otec mi pokynul, ať jdu dál, mezi ně, dospělé. V pokoji na pohovce už seděla matka, její o šestnáct let mladší sestra Hana, která právě studovala střední zdravotní školu, ta tam byla zjevně jako zdravotnice, které nesmějí chybět na žádných velkých událostech pro případ, že by se někomu z přítomných udělalo mdlo. A v křesle seděla babička, otcova matka, která s námi bydlela v jednom bytě.

Tak si sedni, vyzval mě otec. Bylo mi přiděleno místo v křesle vedle babičky. Místo čestné, na němž sedávali při návštěvách význační hosté. Byla to slavnost se vším všudy.

Na stole už stála dóza s cigaretami John Player Special. Otec dózu otevřel a požádal mě, ať si jednu vezmu. V rozechvění jsem po jedné z nich sáhnul a dal ji mezi ukazovák a prostředník, jak jsem to vídal u rodičů. Tak, teď ti zapálím. A vy si nevezmete, zeptal jsem se. Nejdřív ty, odpověděla slavnostně přeskakujícím hlasem matka. Teď ti zapálím, řekl otec. Musíš hodně nasát, aby se cigareta rozhořela. Otec škrtnul sirkou, ta se rozhořela a plamen přiblížil ke vzdálenému konci mé cigarety, kterou jsem už držel mezi rty. Když se mi napoprvé podařilo cigaretu zapálit, otec se posadil naproti mně vedle matky. Zraky všech přítomných byly v jeden moment upřeny na mě a na cigaretu. Popotáhl jsem poprvé a vypustil kouř elegantně z úst. Popotáhl jsem podruhé a nestačil se v duchu divit, jak je to kouření snadné. Čekal jsem, že dostanu záchvat kašle nebo že se hned zakuckám, a ono nic! Tak co, jak ti to chutná, zeptala se opatrně matka. Dobrý, dobrý, odpověděl jsem nenuceně. Dobrý to je. To se vám nedivím, že kouříte. Ještě párkrát jsem mistrovsky z cigarety popotáhnul, když v tom se ozvala teta Hana. Zrovna dneska nám ve škole říkali, že z kouření je rakovina. Že se na to umírá.

Byla to pecka. Rána, kterou nešlo přeslechnout. Cože?!, řvalo to ve mně nahlas, i když navenek jsem držel poker face. Tak rakovina?! O tom jsem už slyšel. A to jsem nevěděl, že si zakouřím a umřu! Proč mi to neřekli předem!!! Náhle mě přešla chuť. Ale přece jen - přestat kouřit po takové informaci by bylo nanejvýš trapné. Nic z toho si nevymýšlím, takhle mi to opravdu jelo hlavou, pamatuju si to velmi živě. Nesmím ztratit před rodinou ksicht. Musím to ještě chvíli vydržet. Po dalších dvou třech šlucích jsem cigaretu, jak jsem to taky už někde viděl, v popelníku típnul. Copak, copak, zeptal se otec. To je škoda takové cigarety. Stalo se něco? Ále, řekl jsem předstíraně ledabyle, nějak mě přešla chuť. Až zase příště.

Žádné příště nebylo. Pavel Jorda další den cigarety nedonesl a ani doma si, na rozdíl ode mne, nezakouřil. Později jsem se dozvěděl, že ho v sedmé třídě načapali na záchodě, jak kouří doutník.

Tento příběh má ale ještě jednu pointu. Muselo ovšem uběhnout několik let. Bratr chodil do páté třídy a při jedné z rutinních rodičovských kontrol žákovské, sešitů a aktovky, z níž naši pravidelně vytahovali nesnězené zplesnivělé přesnídávky, našli tam ještě něco. Na dně tašky byl rozdrolený tabák a několik polámaných cigaret. Rodiče v té době už nekouřili a já taky ne, tak na bratra uhodili. A on se přiznal, že zkoušel se spolužáky kouřit.

Rodičům to v očích zajiskřilo a ať si klidně zapálí, že přece před sebou nemusíme nic tajit. Bratr nebyl nikdy tolik důvěřivý jako já a koukal překvapeně z jednoho rodiče na druhého a nechápavě se občas obrátil i na mě. Neboj, zapal si, chceme vidět, jak ti to jde, povzbuzoval ho otec. Vypadl velmi přesvědčivě, a tak se i v nedůvěřivému  bratrovi něco zlomilo a že si tedy před rodiči zapálí. Sedli jsme si ke stolu do kuchyně, jen bratr zůstal stát. Matka otevřela dveře na balkon, bratr odněkud vytáhl svoje vlastní zápalky a  vestoje si zapálil. Potáhnul a nasál dým do plic. Přitom stále koukal na rodiče a sledoval jejich reakce. Když viděl, že zatím dobrý, nasál zhluboka dým podruhé, chvíli si s ním pohrával na jazyku a rozkošnicky ho vypustil nosem. Naši strnuli v úžasu. Tak s tímhle nepočítali. A bratr znovu: do plic a nosem a posléze k této parádičce vypustil atrakci největší – vypustil z pusky mistrovsky roztočené kolečko, které putovalo pomalu vzduchem až se výsměšně zastavilo nad matčinou hlavou a dělalo jí nikotinovou svatozář. Teď už se rodiče tvářili jinak než na začátku a bratrovi začalo docházet, že to přehnal. Otec se vymrštil, přihnal se ke kouřícímu chudákovi, vytrhl mu cigaretu z ruky, hodil ji prudce na zem a začal po ní dupat. Na konci tohoto výstupu třináctiletému kuřákovi vlepil pohlavek. Jestli přišel ještě nějaký trest nebo jiná preventivní opatření, to už si nepamatuju.

Každopádně s tím bratr na chvíli přestal, ale poté co odešel z domu, začal opět kouřit. A já se pomalu učím kouření odvykat a vracím se zpět ke své dýmce, kterou jsem od rodičů dostal ke svým čtyřiadvacátým narozeninám.