Papoušek zalitý v ajerkoňaku

Když jsem byl malý kluk, ale ne zase tak malý, abych neuměl číst a psát, těšil jsem se, až přijdou domů rodiče a budou si vykládat, „co nového ve škole“. Těšil jsem se na ona odpoledne, kdy jsme všichni zasedli k malému stolku v našem obýváku, maminka pronesla, že je odpoledne zrovna jako stvořené pro kapku ginu, a já jsem dostal džus.

Jejich hovoru jsem převážně nerozuměl. Byly to rozmluvy dospělé, rozvážné, někdy i výbušné, to když se maminka vrátila domů rozčílená. Tatínek ji pak uklidňoval a říkal jí „Drahunko“. Poté si zapálil dýmku a hned bylo všude voňavo.

Na co si ale pamatuju nejvíc a nejraději, byla slova, která při těchto odpoledních vždy zazněla. Byla dvě: „načež“ a „ačkoli“. Věděl jsem, že až ta dvě slova jednou vyslovím a nebudou mi znít tak exoticky, budu dospělý. Ta dvě slova pro mě znamenala přesně vymezenou hranici mezi dětstvím a dospělostí. Zatím jsem si jen vychutnával jejich libozvučnost, zapíjel ji džusem a zakusoval tu koupeným věnečkem, tu domácí buchtou od maminky.

V létě jsme čas od času jezdívali na dovolenou do Mariánských Lázní, kde se matka léčívala s ledvinovými kameny. My tři chlapi - otec, bratr a já – jsme se většinou ubytovali v něčem levném a dávali jsme si všichni sraz na promenádě nebo u matčina hotelu. A chodili jsme spořádaně na zdravotní procházky po okolí. A hlavně jsme často končili v Modré cukrárně, která v Mariánkách stojí chválabohu dodnes. Tam jsme vychutnávali zbytek dne. Modrá cukrárna byla doopravdy modrá, ale zároveň barevná až k uzoufání. Však jsme s bratrem chtěli na talíř všechny barvy. Žlutý věneček a růžový marcipán, bílou kremroli a hnědého indiánka, mandlovou taštičku a okrové mariánské řezy, kus jahodového dortu a rybízové želé.

A od babičky na Vánoce ajerkoňak. Druhá babička nás zase vodila do muzea na vycpaná zvířata, kde to vonělo po mandlích. Dnes vím, že to byla konzervovací směs.

Dodnes mám také před očima zelené kulečníkové stoly ozářené seshora řadou světel, aby hráči dobře viděli na hru. Koukali jsme se na ně s bratrem často z okna. Kulečníková herna totiž byla v prvním poschodí Národního domu, který stál přímo naproti našich oken. Když jsme byli sami doma, zhasli jsme světlo a koukali, jak chlapi šťouchají do koulí, které se vždy prudce rozletěly do všech stran. Zvuk šťouchů a řeči hráčů jsme si mohli jen domýšlet. Maximálně jsme slyšeli jen šum ulice, občas vykřikoval nějaký opilec, sem tam přejela tramvaj. A občas se přímo před naším domem rozpoutala nějaká zajímavá rvačka.

Dole pod hernou, v přízemí, přes okna veliká jako výkladní skříně, jsme viděli do krásné kavárny vídeňského střihu. Byla už, pravda, trochu říznutá socialistickým nevkusem, ale stále si ještě udržovala zřejmou atmosféru doby, kterou my jsme už nemohli pamatovat. Večer tam kdosi hrával hostům na klavír, stará paní Janků, kterou pamatoval ještě můj strýc, který si tam od ní jako student medicíny pravidelně chodil kupovat doutník, ještě reprezentovala pradávnou noblesu. Měla vozík s kuřivem, vždy elegantně ho vezla, zastavila se u každého stolku a decentně nabízela: cigaretke, dótnike!

Kolem našeho domu v té době chodíval podivný muž. Vedl si vždy své staré a oprýskané kolo, na něm měl různé papírové tašky, na hlavě radionku, alespoň tak nějak si ho vybavuji. Zastavoval u popelnic a nahlížel do nich. Kolovala o něm spousta legend. Říkalo se mu Donát Izrael. Prý byl majitelem továrny, kterou mu po osmačtyřicátém vzali komunisti. Přišel o všechno a on se z toho zbláznil. Pro nás děti to byla jen zvláštní figurka, které jsme se vysmívali. Dnes mě z toho mrazí. A později jsem ho už přestával vídat. Nebyl. Zmizel. Někdo říkal, že ho našli umrzlého kdesi, někdo že se vrátil do Izraele, někdo povídal, že se odstěhoval nebo že ho zavřeli pro potulku.

A pak tu byl hodinář. Věčně nalitý hodinář, nadaný pro svou práci jako nikdo jiný. Ale všem notoricky známý notorik. Když však člověk potřeboval spravit hodiny či jinou jemnou mechaniku, šel hned za ním do krámu. A on to spravil. V práci se držel. Po šesté začal nasávat. Také jeho jsem často vídával z okna, když jsem se koukal, jak v Národním domě hrají chlapi kulečník. Jednou stál na kolejích a nahlas, že se to nedalo přeslechnout, vyl na Měsíc. Byl úplněk a je možné, že si ho s někým pletl. Vypadalo to, jako by s ním měl ještě nevyřízené účty. Vyl a do toho na nebe křičel nějaké nesrozumitelné výčitky. Měsíc se odrážel v proskleném Prioru, před nímž na kolejích stál ten hodinářský mistr. I po něm se jednou slehla zem. Všichni tak nějak zmizeli, než jsem dospěl.

Zato dnes plynně a bez uzardění vyslovuji ona dvě, dříve tak exoticky znějící libozvučná slova: „načež“ a „ačkoli“.