David Hrbek
www.facebook.com/davidhrbek
Více informací na www.davidhrbek.cz
- Počet článků 121
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2093x
David Hrbek
Zbytečná otázka
Vždycky jsem si přál vypadat jako někdy jiný. Nebo alespoň trochu jinak. Před pár dny jsem byl nucen absolvovat při jedné rodinné sešlosti větrání rodinných alb a když jsem koutkem oka zahlédl sebe před dvaceti lety, nevěřil jsem, že tohle jsem byl kdysi já. Dnes bych tím nepohrdnul.
David Hrbek
Prázdná alej a Vladimírův nový život
Děda Mirek měl mladšího bratra Vladimíra. Viděl jsem ho jen jednou a pak jsem o něm slýchal, když zemřel. Byl to vzdělaný pán a podivín. Bydlel sám na statku se zahradou ve Zborovicích u Kroměříže a nikdy se nezamykal. Chodila k němu sousedka s teplým jídlem, občas mu poklidila a tím veškerý společenský styk Vladimírův končil.
David Hrbek
Útěk
Býval jsem relativně hodný syn. Ne že bych nezlobil, někdy jsem své rodiče dováděl k nepříčetnosti a když jsme občas spojili své síly s bratrem Danielem, prožívali otec s matkou těžké chvíle. Ale nikdy to nepřekročilo únosnou míru.
David Hrbek
Václav Moravec: Považuji se za spontánního člověka (rozhovor)
Václava Moravce jsem poprvé zaregistroval jako velmi výrazného a sympatického moderátora vlastní talk show na tehdejší kabelové televizi Galaxie, kam si zval nejen politiky, ale především umělce a vědce. Posléze jsem pravidelně sledoval jeho diskusní půlhodinu Interview BBC a již řadu let si nenechám kvůli němu ujít nedělní OVM. V dubnu 2005 byl mým hostem ve Scénických rozhovorech ve Švandově divadle, to na něj přišlo padesát lidí. Když jsem jej spolu s novinářem Karlem Hvížďalou pozval 5. května 2008 na výroční rozhovor, kterým jsme tehdy završili pět let existence pořadu, bylo už vyprodáno. První rozhovor, který jsem s Václavem vedl, předkládám nyní na tomto blogu.
David Hrbek
Michael Nyman: Je to jenom hudba (rozhovor)
Michael Nyman byl jedním z významných hostů Scénických rozhovorů ve Švandově divadle. Hudební teoretik, který poprvé v souvislosti s hudbou použil termín "minimalizmus", sám muzikant a skladatel, autor hudby k filmovému hitu Piano a několika snímkům Petera Greenwaye. Zde předkládám záznam rozhovoru.
David Hrbek
David Radok: Režie je osamělé povolání (rozhovor)
Následující text je přepis Scénického rozhovoru s Davidem Radokem, který se uskutečnil v pondělí 26. dubna 2004 ve Studiu Švandova divadla. Přáním Davida Radoka bylo, aby večer hudebně zpestřil Emil Viklický. Známý jazzman a skladatel pozvání přijal. Jeho přítomnost byla také výzva pro publikum. V závěru večera dostal jeden z diváků příležitost, aby na místě přehrál tři tóny a Emil Viklický na ně hned zaimprovizoval novou skladbu.
David Hrbek
Tvůrčí nejsem vůbec
V říjnu 2004 jsem v pořadu Scénické rozhovory vedl rozhovor s dirigentem Liborem Peškem. Text byl součástí knihy Všechno je sázka, která vyšla v omezeném nákladu a dnes je již vyprodána. Bylo mi líto nechat autorizovaný text bez povšimnutí, a proto ho předkládám čtenářům na svém blogu. Rozhovor je tedy přepisem interview, jak se odehrálo před diváky ve Švandově divadle před pár lety.
David Hrbek
Divoké tango ve výkladní skříni
Tak abych to shrnul. Byly to asi čtyři roky, co jsem se rozešel s Renátou a zhruba rok, co Pavlína odjela do Států, a tím mi na pořádně dlouhý čas zmizela z očí.
David Hrbek
Vlhký jazyk Lou Reeda
Po dnešní noci jsem se začal vážně obávat, že americký rocker Lou Reed mě už snad nadosmrti nedá spát. Zažil jsem s ním před pár lety čtyři velmi náročné dny (o tom v některém z dalších blogů), loni v listopadu jsem se s ním setkal jen letmo a byl jsem rád, že s ním nemusím znovu zapříst řeč. No a ze včerejška na dnešek se mi zdál sen, o němž dosud nevím, co si myslet.
David Hrbek
Ode dneška už jenom na čůrání
Už ti to konečně musím říct, řekla, trvá to nějak moc dlouho. Už bych se s tebou chtěla konečně vyspat. Ucítil jsem zoufalé horko v obličeji. Sužovala mě panika a červencové vedro. Stáli jsme na ostrůvku uprostřed velké křižovatky, kolem nás z obou stran svištělo jedno auto za druhým. Držela mě pevně za ruku; možná proto, abych neutekl. Stejně nebylo kam. Svítila červená. A jestli to nebude do měsíce, tak pak už... Asi bysme to měli nějak ukončit. Stiskla mi ruku ještě víc, protože se mi náhle začala potit a pomalu vyklouzávala z pevného sevření. Ale vždyť už spolu spíme, namítal jsem bezradně v duchu. A byla to pravda.
David Hrbek
Kafe, cigára a Bob Geldof
Vyhodil jsem levý blinkr, podřadil na dvojku, pak jsem dal pomalu nohu z plynu a nechal auto volně dojíždět na křižovatku. Když jsem se už blížil k semaforu, na kterém právě blikla červená, sešlápl jsem spojku, vyhodil kvalt a jemně jsem začal brzdit, až auto hladce a bez trhnutí zastavilo. Nikam jsem nespěchal.
David Hrbek
Yesterday
Na ten polední oběd si pamatujeme s bratrem stejně. Je sobota, sedíme s rodiči kolem stolu. Mně je dvanáct, jemu devět. Víkendové obědy jsem měl vždycky rád, byli jsme všichni spolu a v kuchyni to pokaždé náramně vonělo. Byl prosinec, za okny to potemnělo a nad stolem příjemně svítila lampa. K takovým víkendovým obědům neodmyslitelně patřilo tlumeně puštěné rádio, obvyklá zvuková kulisa, takový rituál. Další přišel v šest večer nad stejným rádiem, ale u jiné stanice, té svobodné. Tehdy jsme tomu s bratrem nemohli rozumět.
David Hrbek
Ostré hroty flashbacků
Včera jsem to zažil znovu. Na ulici jsem potkal živou připomínku své někdejší známosti. Občas se mi to stane. Občas vídám proti sobě tváře, v nichž poznávám dávné kamarády. Nebo jen známé, k nimž jsem měl kdysi blízko a byla jen otázka času, kdy se z nás stanou přátelé. To skloním hlavu, abych si rozmyslel, co jim po tak dlouhé době řeknu, a když ji opět zvednu, není z pozdravu nic. Proti mně jde někdo cizí. Jen na chvilku a zdálky mi ty neznámé bytosti připomenou někoho, s kým jsem se dřív často bavil, s kým jsem třeba postával dlouhé minuty na rohu ulice, protože zajímavý rozhovor nás nechtěl od sebe pustit. Kdybych tak věděl, kolik svých někdejších známých jsem vytěsnil, kolik z nich se mi vytratilo z paměti, přestože jsme kdysi takto postávali často.
David Hrbek
Příběh o prdeli a klinické smrti
S matkou jsme se kdysi shodli na tom, že čas od času míváme chuť udělat něco velkého. Něco opravdu výjimečného. Něco, co by v lidech zůstalo až do konce života, něco, co by si v sobě už napořád hýčkali, aby jim léty vzpomínka na to NĚCO nevybledla. Například do zšeřelého divadelního sálu, v němž panuje zvědavé a napjaté ticho, do sálu těsně před zvednutím opony zvolat plným sytým hlasem „prdel“. Třeba. Nebo něco podobného. Je v nás zkrátka touha naplnit výjimečnou událost ještě něčím výjimečnějším.
David Hrbek
O Šárce, která ve mně měla oči
Šárka. To jméno jsem si v duchu přeříkal tolikrát, že se už z něj stával jen zvuk. Šárka, Šárka. Zvuk, který rozechvíval celé mé tělo, zvuk, který se tříštil o vnitřní stěny mé lebky a jeho echo obalovalo můj mozek krustou zkaramelizovaných hlásek. Kdybych se nestyděl, vyslovoval bych její jméno nahlas a s tou největší pečlivostí, jaké jsem byl schopen. Ale kolem neustále někdo chodil. Jaké utrpení nesmět říkat její jméno.
David Hrbek
Na prvním rande
Dělám si to od svých pěti. V pěti jsem poznal tu slast a od té doby jsem se závislosti na ní nezbavil. Známí mi říkají, že si vymýšlím, že tak brzy jsem s tím nemohl začít. Já však mám důkaz.
David Hrbek
Výstava pod okny
V naší rodině se vždy uklízelo víc, než v jiných rodinách. Ne proto, že bych si myslel, že jinde se uklízelo málo, ale u nás to nabíralo často až chorobných rozměrů. Uklízelo se prakticky pořád a všude. A všechno muselo být bezpodmínečně na svém místě. Všechno řídila maminka a nás, ostatní tři chlapy stavěla vždycky do lajny. Otec s námi kluky většinou soucítil, ale jako rodič musel držet basu. Matka byla nesmlouvavá a vzepřít se jí znamenalo žít v nemilosti do té doby, než si takto naběhl další nešťastník.
David Hrbek
Single, který už nechtěl být singlem (3. díl)
Wish You Were Here, zní to tak nepatřičně, když jsi tu se mnou, když sedíme spolu na schodech staré radnice a je nám tak krásně. Ale ta floydovská tklivost, ta se teď k počasí hodí. To až tak za dva měsíce budu sedět na naší společné posteli v podnájmu a čekat, až se umyješ a tuhle tu píseň si budu pouštět s docela jinými pocity. Ale na to je teď ještě čas.
David Hrbek
Jak bojovat s nevěrou
Před rodiči jsme s bratrem mívali respekt. Míra respektu se však podle našeho individuálního naturelu a s rostoucím věkem proměňovala. Měkla. Stejně tak se časem mírnil i přísný přístup rodičů k nám a stávali jsme se více partnery, přestože rodičovská hůl nad námi visí stále, jen její dopad na naše záda je mnohem příjemnější. Alespoň většinou.
David Hrbek
Oplodnění: 1
Čtrnáct dní před svatbou oznámil náš rodinný gynekolog mé nastávající ženě, že jsme v našem usilování byli úspěšní. Když Karolina dorazila do našeho podnájmu, kde jsem už na ni netrpělivě čekal, zvedla palec a rozpustile řekla, máš jedničku. Narážela tak na známku, kterou jsem v páté třídě dostal od učitelky biologie. V žákovské stálo, „Oplodnění: 1“.
David Hrbek
Rozhovor s Robertem Vanem
O registrovaném partnerství, třech zásadních partnerských vztazích, žárlivosti, samotě, stárnutí a smrti
David Hrbek
Single, který už nechtěl být singlem (pokračování)
Týden přešel a na židli naproti sedí zase ona. Teď už jí můžu říkat, jak mě napadne. Karoli. Karolko. Karolinko. Už nemusím brát ohled na to, že má doma jinde. Teď je doma všude tam, kde jsme spolu.
David Hrbek
Single, který už nechtěl být singlem
Má žena je sportovní typ, přestože nesportuje. Jen ráda rychle chodí. Tak rychle, že jí nestačím a zůstávám pozadu. Rád vyrážím na společné procházky, než si uvědomím, že mi zase uteče. K ní se přidají naše děti a já osamím. V takových chvílích na mě po nějaké době čekává náš čtrnáctiletý syn, který má se svým otcem přirozený soucit a ačkoli by si rád s matkou užíval tichých a obdivných pohledů na dosud nedotčenou krajinu, překvapivá a dechberoucí panoramata divoké přírody, musí se belhat s funícím fotrem. To ho vždycky povzbuzuji a říkám, běž za maminkou, však já vás dojdu. Většinou neposlechne. Je to hodný hoch. Po mně.
David Hrbek
Hlava plná rajského plynu
Od rána myslím bůhví proč na svého známého, kterého jsem vlastně ani moc neznal a z podstaty jeho osobnosti jsem jej ani pořádně znát nemohl. Snad proto se mi teď vzpírá a nechce se vejít do řádků. Ovšem ve chvíli, kdy už to vzdávám, si mě zase zachytává háčkem a táhne neúprosně k sobě. Je to taková přetahovaná lovce a oběti. Ale ne, není to tak, nemůže to tak být. Já nejsem lovec a on nikdy nebyl oběť. Naopak, někdy se zdálo, že obětí jsme byli my všichni kolem. Ale to je taky jen klam. Je to zkrátka složitější.
David Hrbek
Drahuno, ty máš krásný kozy!
Tato věta je v naší rodině už takřka památeční. Vyslovila ji kdysi na návštěvě má teta Líza, když bez varování sáhla matce na prsa. Jako syn neumím objektivně posoudit, zda má moje rodička krásný kozy. Řekl bych, a ona sama to tvrdí taky, že má prsa normální. Jsou velká tak akorát. Zato teta je měla malá a byla uhranuta každou ženskou, která je měla o něco větší. Teta ovšem bývala uhranuta i muži. I ty uměla ocenit. Při stejné návštěvě pochválila i mého otce, když mu vjela v nečekanou chvíli rukou pod trenýrky. Líza byla prostě taková a když na ni vzpomínáme, každého z nás napadnou nejprve tyto dvě situace.
| předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
