Kosočtverce mé matky

Nikdo mi to nevěří, ale je to tak. Moje matka i ve svých nastávajících sedmdesáti letech kreslí kosočtverce. Kreslí je od mého nejútlejšího dětství, kreslí je kamkoli a vším, co má po ruce. A má z toho požitek.

Před několika lety jsme jí s manželkou koupili křídy, aby to měla pohodlnější. Paradoxně na to pak nějakou dobu neměla chuť, ale dnes už je opět při síle. Kosočtverce, a podotýkám, že zřetelně vyvedené kosočtverce se vším, co k takové kresbě patří, zvládá na těch nejnemyslitelnějších místech s obdivuhodnou bravurou. Smekám před její odvahou a virtuozitou.

Nám, dětem, by na tom nikdy nepřišlo nic divného nebýt občas mírně nervózního otce, který na procházce zrychlil krok vždy, když viděl svou ženu přistupovat ke zdi a něco na ni čmárat. Když jsem někdy před kamarády v družině řekl, na jaké další zajímavé místo maminka kosočtverec nakreslila, viděl jsem v jejich očích vzrušení a úžas.

Matka má dosud dobrý pocit, když se jí ta pindula, jak říká, povede. Ale před několika lety jsme pro kosočtverec začali používat jiný termín. Vymyslel ho bezděčně náš tehdy tříletý syn. Šel s matkou někam na procházku a uviděl na stěně obrázek jako od babičky. Ukázal na něj a řekl, babi, co to je? Matka byla v tu chvíli v rozpacích, nevěděla, jak něco takového dostatečně srozumitelně vysvětlit malému děcku. Vnuk ji však situaci ulehčil záhy, když pohotově řekl: Aha, už vím, to je drahokam. Od té doby víme: babička kreslí drahokamy.

Kreslí je na fasády domů, na špinavá okna zaparkovaných aut (dokonce na mé vlastní auto, aby mi naznačila, že si ho mám už konečně umýt), vrývá je do omítek vnitřních prostor cizích domů, když odchází z návštěvy. Zanechává za sebou blýskavé stopy.

Kdysi dávno jsme se jí doma ptali, co je důvodem tohoto vzácného nutkání. Sama si to vysvětluje tak, že je to výsledek prudérní a přísné, i když láskyplné výchovy. Říct sprosté slovo před rodiči znamenalo minimálně pohlavek či jinou formu nepříjemného trestu. Rostl v ní vzdor a rozhodnutí, že až se jednou konečně osamostatní, bude dělat všechno jinak. Babička například penisu neřekla jinak než „úd“. Ne tak matka.  

Maminka je ovšem k naší společné radosti postižená i jinak. Ráda zvoní na cizí zvonky. Není procházky, aby alespoň na jedny či dvoje zvonky nezahrála. Za dobu dlouholeté praxe získala v prstech zručnost, kterou by jí mohl leckdo závidět. Dnes místo bratra a mě zaučuje naše děti. Už to taky zvládají, i když jim k tomu ještě chybí elegance a noblesa, která přichází teprve s věkem. Nikdo by neřekl, že žena, která za ruku tak něžně drží dvě malé děti, je původcem zvonkové zlomyslnosti a autorkou minimálně poloviny drahokamů v našem městě. A otec na společných procházkách dodnes náhle zrychluje krok.