Laurel a Hardy na život a na smrt

Svého nejlepšího kamaráda jsem poznal ve školce. Už tehdy jsem to všem v rodině tvrdil. To mi bylo ovšem pět. Já to ale říkám i dnes. Kája Štencl je můj nejlepší kamarád.

Vídáme se velmi málo. Jednou za rok, a to ještě náhodně na ulici. Párkrát si zavoláme. Jednou on mě, jednou já jemu. A dost. Ale víme o sobě. Stále. Nemáme dokonce společné známé. Nemusíme tušit, co zrovna jeden nebo druhý dělá, na čem pracuje, čím a jak se baví, co dělá jeho rodina. Není to podstatné. Nikdy jsme se sobě neztratili.

Nepamatuji si na naše první setkání, proč jsme se zrovna my dva dali dohromady. Možná to ví on. Možná jsem se ho na to už dokonce jednou ptal. Pokud ano a pokud mi už odpověděl, pak si to nepamatuju. Ale jistě jsme už tehdy patřili k sobě.

Já byl ve školce tlustší než ostatní a téměř nejmenší. To mi zůstalo i po těch letech. Kája patřil ke dvěma nejvyšším klukům z celé školky. A byl snad nejhubenější z dětí. To mu taky vydrželo do dnešních dnů. Tehdy nebo dnes, vytvářeli jsme a vytváříme bizarní dvojici.

Navštěvovali jsme se často. Vlastně neustále. A vymýšleli jsme dobrodružství. Ta nejsmělejší. Při jednom z nich mi Kája poranil klackem oko. Společně jsme byli na Třech mušketýrech v kině Mír a oba dva jsme chtěli být D´Artagnanem. Jeho D´Artagnan byl šikovnější. Povedl se mu klackem výpad, a tak jsem skončil v nemocnici. Nic vážného. Trochu hůř jsem na poraněné oko viděl. Raději mi jej na pohotovosti převázali, takže z váženého D´Artagnana se stal potupně kardinál Richelieu.

Den jsem se s ním nebavil. Jako gesto usmíření jsem od Káji dostal jeho nejvzácnější známku. Byla z Kanady. Vlastnoručně ji odlepil z dědečkova dopisu, kterého myslím ani jednou neviděl. Znal ho jen z dopisů, které mu předčítaly maminka nebo starší sestra. Bezprostřední upomínky na něj tak byly právě známky. A jedna z nich, ta vánoční, měla čestné místo v mém známkovém albu. Usmířili jsme se.

Všechno jsme dělali spolu. Jednou jsme si tajně sestrojili padák. To jsme už spolu chodili do třetí třídy. Byl to důmyslný systém. Velký igelit, k němu připevněné popruhy na batolata kvůli bezpečí a komfortu parašutisty. A do padáku jsme pečlivě udělali otvory, aby při pádu, až se do něj bude ze spodu opírat tlak vzduchu, nepraskl. Kája měl vše pečlivě nastudované. Od školky tvrdil, že chce být kaskadér.

Šli jsme padák vyzkoušet na Spartakiádní stadion. Bylo to ideální místo. Stadion byl po obvodu lemován vysokými valy, které sloužily jednak jako tribuny, jednak jako bariéry proti větru. Mezi jednotlivými masívy hmoty se zrovna budovaly betonové mostky. Na jeden z nich jsme se chtěli postavit a skočit. Nemohlo se nic stát, měli jsme padák. Vystoupali jsme na hřeben a já chtěl náš děravý igelit vyzkoušet první. Kvílivý vítr se mi opíral do padáku a házel se mnou. S námahou jsem došel k mostu. Kája mě pobízel, byl téměř v extázi, běž doprostřed mostu, neboj, je to bezpečný, to musí fungovat, běž, já už chci taky skákat. Při pohledu dolů jsem padák raději předal. Nejdřív ty. Kája po kaskadérsku, vně zábradlí, dokrůčkoval doprostřed mostu. Když se podíval dolů, do té čtyřmetrové hloubky, raději se trochu vrátil. Ale ne úplně, aby nebyl za sraba. Pak se pekelně soustředil. Byly to dlouhé vteřiny, během nichž nemyslel na nic jiného než na seskok, já pak na to, jak budu muset jeho rodičům oznamovat tu šokující zprávu, že jejich syn zahynul při seskoku padákem jako hrdina.

Kája ještě vyčkával. A nakonec opravdu skočil. Skočil a letěl. Svištěl vzduchem. A dopadl.Dopadl špatně, ale já byl naštěstí své eventuální smutné povinnosti ušetřen. Odnesl to jen vyvrknutý kotník. Odcházeli jsme poraženi. Má ramena byl Kájovi oporou. Musel to být komický pohled. Laurel a Hardy v dětském provedení klopýtají na rovné asfaltové cestě směrem domů. Víckrát jsme takhle spolu neskákali.

Zatímco pro mě tohle byla poslední zkušenost, Kája se stal opravdovým amatérským parašutistou. Dodnes má za sebou přes osm tisíc regulérních seskoků.

Naposledy jsem ho potkal na ulici. Šel zrovna za mnou do práce. Byl hubenější než jindy, pobledlý a kulhal, tak jako kulhal tehdy. Nabídl jsem mu, že se o mě může opřít, ale to odmítnul. Jdu zrovna za tebou, řekl, včera mě pustili po půl roce ze špitálu. Měl jsem obavy zeptat se, s čím tam ležel, ale nešlo se nezeptat.  

Skákal osudnou sobotu před oním půl rokem už sedmý seskok. Měl na helmě připevněnou kameru a úkol natočit volný pád do instruktážního filmu. Skákal ze čtyř kilometrů. V osmi stovkách nad zemí zatáhl za špagát hlavního padáku. Ten se otevřel jen částečně, třepotal se za letu a sloužil spíš jako kormidlo. Jako zkušený výsadkář zatáhl za šňůru od záložáku a ten se zamotal do hlavního padáku. Kája letěl volným pádem přes osmdesát kilometrů v hodině. Padáky ho přece jen mírně brzdily a díky nim padal alespoň po nohách. Na co člověk v tu chvíli myslí, když ví, že teď už mu nic a nikdo nepomůže, zeptal jsem se. Říkáš si jen, že musíš držet paty u sebe a připravuješ se na to, že po dopadu musíš zapružit v kolenách a skutálet se na bok, abys zmírnil náraz. Tohle ale víš tak nějak instinktivně. Na nic jinýho není čas myslet. Tohle mi říkal, když jsme se belhali ke mně.

Dva týdny bojoval o život. Vybojoval si ho. Po čtrnácti dnech mu doktoři oznámili, že to přežije, ale že už nikdy nebude chodit. A dnes mu po tom pádu zbyla už jen necitlivá noha kvůli poraněné páteři. Ale noha je funkční, chodit může. A páteř už má taky v pořádku.

Když tehdy dopadl na plochu letiště, seběhli se k němu všichni, kdo měli ruce a nohy. Byl celou dobu při vědomí a jeho první věta prý byla, aby se to nedostalo do médií. Všechny prosil, aby k tomu nevolali televizi a novináře. Mají ho rádi, a tak to nikdo neudělal. Tak přede mnou stál kamarád, který přežil svou smrt, seskok ze čtyř tisíc metrů s nefunkčním padákem. Nezachránil jen sebe a pochopitelně svou ženu a dvě dospívající dcery. Zachránil také naše přátelství na život a na smrt, které tak může pokračovat ve svém obvyklém tempu.