Přírodní nebo umělé? Jak se vylepšují drahokamy

Ne každý kámen je od přírody perfektní a správně zbarvený. Naštěstí existuje řada možností, jak jejich vzhled a vlastnosti trochu vylepšit. 

Akvamarín
Akvamarín je minerál, s chemickým názvem hlinitokřemičitan berylnatý (chemický vzorec Be3Al2Si6O18). Jeho název je odvozený z latinského aqua marina (mořská voda). V jeho barvě identifikujeme směs modré a zelené. Problém spočívá v tom, že jsou přírodní akvamaríny příliš nazelenalé. Aby dostaly krásnou a vyváženou barvu, bývají kameny “vypalovány”. Zelený odstín se pomalu vytrácí při teplotách kolem 450 °C, což je sice více než v běžné domácí troubě, ale o dost méně, než potřebují někteří jeho kolegové. 
Morganit
Podobnou pomoc vyžaduje také Morganit s chemickým vzorcem Be3Al2(SiO3)6 – křemičitan diberylnato-trihlinitý. Barevnost se pohybuje od růžové po purpurovo-růžovou, proto se mu také někdy říká růžový smaragd. Mezi obvyklé odstíny patří bledě růžová, fialová, lososová nebo broskvová. Žádoucí růžové zbarvení způsobuje přítomnost manganových nebo cesiových kationtů. Někdy je ale jeho barva nedostatečná. To se dá napravit vypalováním při teplotě kolem 400 °C. Oranžová barva pak mizí a kámen se barví jemným růžovým nádechem. 
Ametyst
Ametyst je minerál, odrůda křemene, jeho chemické složení odpovídá oxidu křemičitému SiO2. Nachází se především v dutinách zásaditých hornin (geodách). Ametyst má barvu od jemně fialové po purpurovou. Některé ametysty jsou průhledné, jiné jen průsvitné, další neprůsvitné, tzv. opakní. Špičky přírodních krystalů  bývají zbarveny intenzivněji, zatímco spodní část má barvu méně intenzivní. Často se k ní přidává ještě nahnědlý tón. 
Aby se docílilo stejnoměrné, po celém objemu krystalu stejně intenzivní barvy, vypalují se ametysty při teplotách kolem 300 °C. 
To ale ještě zdaleka není všechno. Ametyst je v tomto ohledu dokonalý chameleon. Když totiž zvýšíte teplotu nad 470 °C, změní svou barvu na žlutou. Z ametystu se stal jiný drahokam - citrín. Při teplotách nad 750 °C se znovu převlékne a dostane pro změnu zelenou barvu. Jmenuje se pak prasiolit nebo zelený ametyst. 
Tanzanit
Dalším kamenem, který vděčí za svou barvu typickému “dopékání” je tanzanit. Za své jméno vděčí jedinému světovému nalezišti, které se nachází v Tanzanii. Jedná se vlastně o zoisit, minerál s chemickým vzorcem Ca2Al3Si3O12(OH). Zoisity a jejich modrá varianta tanzanity mají žlutou, případně namodralou barvu. Přírodní tanzanity bývají bleděmodré, žluto modré nebo šedomodré. Zákazník si ovšem žádá sytě modré kameny, které svými optickými vlastnostmi mohou konkurovat safírům. Dosahuje se toho vypalováním na zhruba 370 °C. Na trhu prakticky nenaleznete úplně přírodní tanzanity - opravdu modré kameny jsou totiž velice vzácné. Můžete vycházet z toho, že všechny dostupné tanzanitové kameny prošly tepelnou úpravou. 
Zirkony
Kdo by neznal zirkony? Patří k nejčastějším náhražkám diamantů. Jejich chemický vzorec je ZrSiO4 (křemičitan zirkoničitý). 
Přírodní krystaly mají často červenohnědou barvu. Aby se zbavily nevhodného zbarvení a získaly potřebnou průhlednost, vypalují se zirkony při vysoké teplotě. Když dosáhne více než 900 °C, zbarví se kameny jemnou zlatavě hnědou barvou nebo ztratí dokonce zabarvení úplně.  U zirkonů se také setkáváme se závislostí na charakteru atmosféry při vypalování. Pokud probíhá v redukční atmosféře, tedy s nedostatkem kyslíku, barví se kameny při teplotě vyšší než 1000 °C intenzivní modrou barvou. 
Safíry a rubíny
Základem safírů je monokrystal oxidu hlinitého (Al2O3), tzn. minerál nazývaný jménem korund. Safíry ovšem nejsou čisté korundy, vždy obsahují příměs jiných prvků (železo, chrom, měď, hořčík aj.) které jim pak dodávají modrou, červenou, žlutou, růžovou, purpurovou, oranžovou nebo nazelenalou barvu. Titan a železo se postarají o intenzivní modré zbarvení safíru. Mezi safíry se řadí všechny korundy kromě červené varianty. Té se říká rubín.  
Vypalováním (nesprávně zabarveného) safíru se dosáhne zintenzivnění kýžené modré barvy. Probíhá při opravdu vysokých teplotách kolem 1700 až 1800 °C. 
Ještě vyšší teplotu vyžaduje rubín. Při 1820 °C mizí nežádoucí nádech do hněda nebo fialova a kameny získávají čistou rudou barvu. Tato teplota je už opravdu vysoká (pro srovnání, sklo se taví při teplotách o zhruba 500 °C nižších). Dochází při ní proto také k částečnému natavení samotné struktury korundu. To ale vůbec není na škodu. Díky natavení se odstraní drobné chyby ve struktuře kamene, malé trhlinky nebo praskliny se zacelí a nečistoty roztaví. Kámen, který prošel těmito teplotami, má nejen ušlechtilejší barvu, ale má také lepší optiku -  je dekorativnější a dobře se hodí na výrobu šperků. 
Topasy
… mají chemický vzorec Al2{SiO4(F,OH)2}. Přírodní topasy mohou být bezbarvé, žluté, zlatavě žluté, čistě žluté, růžové, namodralé, červené, fialové nebo dokonce zelené až hnědé - podle příměsí, které se v nich nacházejí. 
Žádaná modrá barva se v přírodě vyskytuje jen vzácně, není tedy divu, že dochází k častému upravování barvy. To se děje tentokrát nejen pomocí vypalování - ale také ozařování. Gama a beta záření se postará o barvu samotnou, vysoká teplota ji pak stabilizuje. Přírodní kameny mají totiž kromě nesprávné barvy také sklon k blednutí. 
Jantar
Možná vás to překvapí - ale tepelné úpravě se nevyhne ani jantar. A to přesto, že se v jeho případě nejedná o skutečný minerál, ale o zkamenělou pryskyřici. Vypalování bychom ovšem mohli u jantaru říkat spíše vyvaření. 
Jantar se vaří s vroucím lněným olejem. Ten se přitom dostane do těch nejjemnějších trhlin a pomáhá tak zlepšit průhlednost. Zároveň se olej chemicky propojí se samotným materiálem jantaru. Vařený jantar je daleko průhlednější, tmavší a má lepší dekorativní vlastnosti. 

V případě drahokamů tedy rozhodně neplatí, že přírodní je nejlepší. Velká část šperků vděčí za svou krásu... lidské vynalézavosti. 

Zdroje: Bauer, J.; Tvrz, F. (1993): Der Kosmos-Mineralienführer. Mineralien Gesteine Edelsteine. Ein Bestimmungsbuch mit 576 Farbfotos. Gondrom Verlag
Pellant, C. (1994): Steine und Minerale. Ravensburger Naturführer. Ravensburger Buchverlag Otto Maier GmbH
Schumann, W. (1992): Edelsteine und Schmucksteine: alle Edel- und Schmucksteine der Welt; 1500 Einzelstücke. BLV Bestimmungsbuch, BLV Verlagsgesellschaft mbH München