Mýty kolem jaderné energetiky - hrozí nám radioaktivní nádobí?

Váš hrnec mohl být dříve jaderným reaktorem, tvrdí aktivisté, bojující proti jaderné energetice. Je to pravda, nebo je to jen další vylhaný pseudoargument, který má vystrašit publikum? (délka blogu 5 min.)

“Argumenty” odpůrců jaderné energetiky jsou často nejen nelogické ale dokonce i legrační. Tvrdí například, že se při likvidaci jaderné elektrárny recyklují kovy tak, že se z nich dělají hrnce na vaření. Spotřebitel pak samozřejmě nemá šanci zjistit, jestli je právě jeho hrnec radioaktivní a zdraví škodlivý - vždyť radioaktivita není ani vidět ani cítit. 

Hrát na strunu strachu je pro “odborníky” z řad aktivistů běžná praxe. Jak je tomu ale ve skutečnosti? Opravdu se z kovových a “radioaktivních” částí bývalých jaderných elektráren dělají spotřební předměty - a tedy i hrnce nebo jiné nádobí? 

Kdyby jen hrnce…!

Hrnce a nádobí zřejmě nebyly aktivistům dost úderné, takže si v průběhu let vymýšleli další a další předměty, ve kterých se podle nich recykluje radioaktivní nádoba reaktoru. Za všechny uvěřitelné i neuvěřitelné příklady uvedu jen jeden: rovnátka na zuby našich dětí. Co k tomu dodat…?

V praxi se skutečně některé části jaderné elektrárny recyklují. Bylo by hloupé nerecyklovat materiál jen proto, že se nacházel na území s nějakým speciálním označením (zde “jaderná elektrárna”). Jedná se o radioaktivně nezamořené kovy, materiál budov (beton), apod. Všechny recyklované materiály musí před uvolněním do “oběhu” projít měřením. 

Situace je tedy úplně jednoduchá. Zásadně jsou totiž všechny materiály, ze kterých se skládá daná technologie, hlídány příslušným úřadem. Pokud se mají z objemu hlídaných materiálů vyčlenit (a poslat se do běžného koloběhu surovin), musí projít konečným měřením, které potvrdí, že nejsou “radioaktivní”- tedy že se z nich neuvolňuje nadměrné množství ionizujícího záření. 

Co znamená pojem nadměrné množství ionizujícího záření? 

Na naší planetě se vyskytují prvky s aktivními izotopy v určitém zastoupení. Zdaleka to není tak, že bychom se s radioaktivitou setkávali jen v palivu jaderné elektrárny.  Ve skutečnosti je obsahují také téměř všechny stavební materiály, ty se totiž dělají ze směsí různých hornin. V přírodních horninách se ovšem nacházejí stopy a příměsi prvků, které mají určitý podíl radioaktivních izotopů - například uranu nebo thoria. A tak se nacházejí radioaktivní látky například v uhlí - ale také v cementu a cihlách, mramoru, apod. 

Pokud se beton z budovy, která stála na území vyčleněném pro jadernou elektrárnu recykluje, nemusí mít samozřejmě nulovou aktivitu (to aby ani nešlo) - naopak stačí, když  má aktivitu, která odpovídá běžně vyrobenému betonu. 

Recyklace

Materiál, který má být recyklován, je tedy v praxi nejprve proměřen detektory - je kontrolována jeho aktivita. Pokud je shledán bezpečným, smí se pak odepsat z objemu hlídaných materiálů a odvézt. 

Jinak se postupuje v případě, že daný materiál skutečně vykazuje radioaktivní zamoření. Dokonce i v takovém objektu jakým je jaderná elektrárna, se nachází jen malé množství materiálu, který vůbec kdy přišel do styku se zdrojem radioaktivity, takže se mohl sám aktivovat (díky neutronovému záření) nebo kontaminovat příslušnými radioaktivními látkami (když se látky usadily na jeho povrchu nebo vnikly do pórů v materiálu). 

Ta část, která byla “jen” kontaminována pak může být navíc pomocí dekontaminace zbavena radionuklidů, takže se stává bezpečnou. 

V praxi to znamená, že se při likvidaci jaderné elektrárny dá znovu využít kolem 97% celkové hmotnosti použitých materiálů. 

Koncept 10 mikrosievert

Materiál, který  opouští jadernou elektrárnu, aby se dále účastnil “běžného života” po své recyklaci, smí vykazovat takovou aktivitu, která odpovídá dávce 10 mikrosievert za rok. To znamená, že osoby, která přijdou do styku s tímto materiálem, zvýší svou osobní dávku o deset mikrosievert ročně. 

Srovnejme toto číslo s přirozeným ionizujícím zářením. Ve střední Evropě se pohybuje kolem hodnoty 2400 mikrosievert ročně.  

Pro úplnost - v běžném pracovním procesu se akceptuje dodatečná dávka ionizujícího záření, která odpovídá 1000 mikrosievert ročně … a u osob, které jsou hlídány příslušným úřadem (protože oficiálně pracují v podmínkách se zvýšenou radiací) se běžně akceptuje roční dávka 20 000 mikrosievert. 

Na lidské zdraví mají prokazatelné účinky až dávky kolem 400 000 - 500 000 mikrosievert. 

Doplňkové “zamoření” dávkou 10 mikrosievert (slovy DESET mikrosievert) se tedy dá s klidným svědomím označit jako irelevantní - i kdyby měla tato aktivita vycházet z hrnců, vidliček nebo třeba … rovnátek na zuby.

Další zdroje: https://www.bund.net/fileadmin/user_upload_bund/publikationen/atomkraft/atomkraft_radioaktive_stoffe_freigabe.pdf, https://www.bund.net/fileadmin/user_upload_bund/publikationen/atomkraft/atomkraft_freimessung_studie.pdf