Mýty kolem jaderné energetiky - explodující vysoce radioaktivní odpad

Kokily (do skla zalité vysoce radioaktivní odpady) se prý nejen samy zahřívají, mohou prý také explodovat, tvrdí odpůrci jaderné energetiky. Opravdu nám hrozí nebezpečí od nestabilních radioaktivních odpadů? (délka blogu 10 min.) 

align="justify"Obrázek: Zdroj pixabay.com, licence CC0,https://pixabay.com/de/illustrations/planet-explosion-weltraum-519938/

Dnešní blog bude o vědě. Nebo mám radši napsat “o vědě”? 

Chci se věnovat jednomu ze způsobů, kterým aktivisté a odpůrci jaderné energetiky straší své publikum. Stačí zamíchat fakta a najít “vědce”, kteří podpoří jejich smyšlenky. Někdy bohužel nemusí hledat dlouho. Na to, jak taková věc funguje, se můžeme podívat na následujícím (a typickém) příkladu. 

Velký skandál kolem jaderných odpadů

V únoru 2010 vypukla rozsáhlá debata kolem uskladňování vysoce radioaktivních jaderných odpadů. Rozvířil ji časopis Spiegel, oblíbená a informativní německá tiskovina, která patří k těm nejuznávanějším. 

Ukládání jaderného odpadu

Ty nejnebezpečnější látky, jaké při výrobě energie “jádrem” vznikají, se (na rozdíl od jen slabě zářících odpadů z oblasti medicíny nebo výzkumu, které se zpravidla fixují betonem) zalévají do skla. V něm se rozpouští podobně, jako se kostka cukru rozpustí v kávě. Výsledné skleněné kokily se pak vkládají do neprodyšných schránek, aby se pak ukládaly v dočasném nebo trvalém úložišti. 

Spiegel uveřejnil článek, ve kterém “vědci” zpochybnili technologii, s jejíž pomocí se zpracovává silně aktivní jaderný odpad. 

Tato technologie má mnoho výhod. Dvě z nich jsou ale nejmarkantnější. Sklo se nerozpouští ve vodě - nebezpečně zářící izotopy jsou tedy ve skle “demobilizovány” (výraz, který používají odborníci - a který znamená, že se ze skla už nedostanou). Vzpomeňme si na staré uranové sklo. Nachází se v něm samozřejmě jen přírodní verze uranu, která je málo radioaktivní - přesto je naprosto zřejmé: sklo nemění své vlastnosti ani po desetiletích. Uran, který je v něm obsažen, způsobuje zajímavé optické chování - což se dá i po desetiletích prověřit. Nikam nezmizel. Radioaktivní izotopy, které byly zakomponovány do skelné matrice se tímto velice jednoduchým způsobem “stahují z oběhu”. Uzavřením do dalšího bezpečnostního obalu je pak odpad prakticky zneškodněn. Logicky už nemůže své okolí zamořit. 

Druhá výhoda je spojená s typickou vlastností skla. Čerstvý radioaktivní odpad vylučuje poměrně hodně tepla. Sklo se taví až při hodně vysokých teplotách, takových, jakých kokila zdaleka nedosahuje. Sklo se ani při vyšší teplotě nedestabilizuje. Je tedy nejen optimálním demobilizátorem - je také velice stabilním demobilizátorem jaderného odpadu. 

Horké a explozivní odpady

S tím se zjevně nehodlali aktivisté smířit. 

Zvolili typickou a velice oblíbenou variantu - našli “vědce”, který jim potvrdil, že skleněné kokily nejen že nejsou stabilní - ony prý dokonce mohou explodovat poté, co přišly do styku s vodou. Považte: jaderný vysoce toxický a silně zářící odpad - který exploduje! 

Článek ve Spiegelu se odvolával na profesora Wulfa Depmeiera. Ten se pro změnu odvolával na publikaci, která byla zveřejněna v časopise společnosti německých chemiků “Angewandte chemie”. 

Jeho slova se jen hemžila kritikou…  “existuje tu reálné nebezpečí”. “Technologie, která se používá při uskladňování odpadů se musí přepracovat”. Jeho rada do budoucnosti (koho to překvapí?) - neprodukovat další jaderný odpad nebo ho produkovat jen tolik, aby se na něj “mohlo dávat více pozor”. 

Malá velká demagogie - aneb “vědci vyzkoumali” 

Jedná se o typický pokus o pokřivení reality. Co na tom, že ještě nikdy nikdo neviděl explodující kokilu? Co na tom, že zkušenosti z různých zemí světa potvrzují, že je sklo jako demobilizátor pro jaderný odpad dobrou volbou? V jednom jediném okamžiku se smetou ze stolu všechna fakta. Aktivisté dobře vědí, jak jsou strachy, které provokují ve svém publiku, účinné. 

Podívejme se teď na ony “vědce”, kteří prý tvrdí, že je koncept zpracování a následného ukládání vyhořelého paliva nebezpečný. 

Kupodivu to nejsou autoři původní publikace. Ti se jen zabývali výzkumem borátů a boritanů aktinoidů (prvků, ke kterým patří také mnohé izotopy ve vyhořelém palivu). Zjistili, že dané sloučeniny aktinoidů a bóru - se vyrábějí velice špatně, protože aktinoidy mají vysokou afinitu ke kyslíku - ve směsích tedy vznikají především oxidy. Na to, aby vznikly boráty a boritany je potřeba specifických podmínek a výroba trvá velice dlouho. 

Na tomto místě se logicky podivíte, co to má společného s vyhořelým palivem? Do skla, ze kterého se dělají kokily s vyhořelým palivem se skutečně bór přidává. Ovšem už z principu věci se ve skle nachází hodně kyslíku - základní skelný minerál je SiO2 a kyslík se vnáší do směsi i jinými oxidy. V přítomnosti kyslíku (jak sami vědci tvrdí) se z aktinoidů tvoří oxidy a nikoliv boráty. 

A právě tady se nalézá logický kotrmelec, manipulace, o kterou se pokoušeli aktivisté. Boráty a boritany aktinoidů se prý v přítomnosti kyslíku mohou měnit a oxidy. Tím se může narušit sktruktura materiálu (tvoří se malé krystaly, které jsou lokálním zdrojem napětí v materiálu). 

Kde přesně by se ve skle boritany a boráty vzaly - aktivisté ani profesor, který této kauze propůjčil svou tvář, neříkají. 

Dedukce pana profesora Wulfa Depmeiera tak doslova odporují tomu, co “vyzkoumali vědci”, kteří se navíc zabývali jen základním krystalografickým výzkumem určité skupiny aktinoidů a nikoliv chování jaderného paliva ve skelné hmotě. 

Kde se v celé kauze navíc vzala voda, která má explozi jaderných kokil způsobit, je dále nejasné. Nejspíš si aktivisté myslí, že se sklo ve vodě rozpouští a voda tedy může vesele působit i na molekuly uvnitř skleněné matrice? Nebo prostě jen smíchali dohromady několik strašáků?  

Kdo je profesor Wulf Depmeier?

Tato zoufalá snaha o manipulaci skutečnými vědeckými fakty samozřejmě vzbudila další zájem. Kdo je onen profesor, který aktivistům potvrdil, že je technologie nedostatečná a nebezpečná? 

Rychlou rešerší se dá na internetu nalézt jak doba, tak místo působení prof. Depmeiera. Kdysi byl zaměstnán na univerzitě v Kielu a nyní je na penzi. Univerzitní server nabízí dokonce soupis jeho vědeckých publikací. Jedná se o pět kusů. Celých pět kusů. Všechny tyto práce jsou produkcí jeho mateřské univerzity (ročenky). Pocházejí z let 1999 -2001. 

Profesor Depmeier se zabýval předtím, než odešel na počátku tisíciletí do důchodu, krystalografií a geologií. Jako geolog rozhodně nebyl dostatečně kompetentní na to, aby určoval, jaké procesy probíhají ve skelné fázi, ve které je uskladněno a demobilizováno jaderné palivo. K tomu je daleko kompetentnější jakýkoliv sklář. 

… ale možná panu Depmeierovi křivdím. Možná se jen nešikovně vyjádřil - a aktivisté si z jeho slov vzali přesně to, co pro své strašení potřebovali. Už v samotném článku Spiegelu mu totiž “korektní novinář” říká občas jak Depmeier tak Depmann. 

Možná jde právě o tohle: komolení jména a komolení názorů. Z nevinného článku v odborném médiu se pak pomocí manipulací, zamlčování souvislostí - nebo rovnou lží…  vytvoří obrovská kauza, schopná uškodit i sofistikovanému a promyšlenému systému. 

Chemici, kteří jsou autory původní publikace - se mimochodem od závěrů pana profesora distancovali. 

Další zdroje:https://euchems2010.wordpress.com/2010/02/21/how-dangerous-are-these-crystals-then/, Glass as a Waste Form and Vitrification Technology: Summary of an International Workshop, WG Ramsey - National Academy of Sciences: Washington, DC, 1996