Labradorit - bratranec “měsíčního” kamene

Labradorit vytváří podobné efekty, které se dají nalézt u opálů - hraje různými barvami. A stejně jako u opálu - je na vině … nejspíš to tušíte … fyzika a chemie. (délka blogu 8 min.)

Vzpomínáte si na minulý blog? Byl o “měsíčním” kameni, který není z Měsíce. Je to dokonce velice typický pozemšťan, alespoň co se týká jeho chemického složení. Dnes bude řeč o jeho bratranci, který dostal poněkud psí jméno - labradorit. 

Labradorit

Jméno minerálu samozřejmě nemá se psy nic společného. Odkazuje spíše na místo, kde byl poprvé objeven. Bylo to v roce 1774. Námořník Roger Kurtis našel na pobřeží Labradoru (na ostrově St. Paul) zajímavý kámen, který hrál všemi barvami duhy. 

Tvrdost labradoritu dosahuje 6 - 6,5 na mohsově stupnici, což odpovídá jeho chemickému příbuznému - měsíčnímu kameni. Hustota je kolem 2,7 g/cm3. Podobně jako měsíční kámen je náchylný k poškození mechanickými vlivy. Na šperk s labradoritem tedy musí člověk dávat dobrý pozor. Neměl by mu například spadnout na zem, protože se v něm ochotně tvoří různé praskliny a tříští se. 

Optický efekt u labradoritu …

… se dá vysvětlit stejným způsobem, jako efekt, kterým disponují měsíční kameny (a který jsem popisovala v minulém blogu). 

Materiál, ze kterého labradorit vzniká, se jmenuje živec. Živců je ovšem hned několik druhů, které se spolu dokonce více či méně ochotně mísí. Vytvářejí tak různé minerály, které ovšem nejsou definovány přesným chemickým složením - je spíše přibližné. Když vezmene ty nejdůležitější z nich a naneseme je do grafu, bude mít tvar rovnoramenného trojúhelníku, který znáte z minulého blogu. 

Zatímco se různé živce v horké tavenině (hluboko pod zemským povrchem) mísí a vytvářejí tuhé roztoky, při vychládání směsi už to tak jednoduché není. Na vrchním obrázku jsou modrou barvou znázorněny ty koncentrace, které jsou “zakázané” a při běžných podmínkách na povrchu naší planety nejsou stabilní. 

Pokud má materiál toto složení, nevytváří samostatný minerál. Naopak, z takové směsi krystalizují jiné (stabilní) minerály. Na obrázku jsou znázorněna políčky bílé barvy. Krystalizace probíhá do té doby, než se koncentrace příslušných chemických prvků ve směsi vyčerpá. 

V praxi to pak znamená, že se ve vychladlém materiálu nacházejí mikroskopické struktury s různým chemickým složením. Typicky mají tvar jemných lamel, uspořádaných stejným směrem. 

Právě ony pak jsou schopné interagovat s dopadajícím světlem, které se na nich láme, dochází k interferencím, apod. 

Takový materiál pak může hrát úplně všemi známými barvami duhy. Minerál, který má takové vlastnosti, dostal přízvisko spektrolit - jsou mu totiž vlastní všechny spektrální barvy. 

Sluneční kámen

Jednou z odrůd labradoritu je také tzv. sluneční kámen, který je tak vlastně bratrancem měsíčního kamene - a to nejen podle jména a vlastností, ale také svým chemickým složením. Jedná se také o živec, tentokrát se zhruba 70 % podílem vápníkových kationtů. V trojúhelníku, který znázorňuje složení živců se nachází ve spodní části, na rozhraní minerálů labradoritu a bytownitu. 

Mívá červenou, žlutou nebo nazelenalou barvu. Někdy obsahuje příměsi kovové mědi, takže se kovově třpytí. Žlutá varianta bez příměsí se jmenuje heliolit nebo zlatý labradorit.