Zaostávání Československa za komunistů je krutou pravdou

Někomu se to nemusí líbit, ale je to tak. Socialistické hospodaření způsobilo československé ekonomice škody za více než bilion korun. Proti tomu jsou "tuneláři "z privatizační éry devadesátých let pouzí břídilové. 

První Československá republika patřila v letech 1918 – 1938 k nejvyspělejším státům na světě. To dokazují mimo jiné i statistiky národního důchodu na hlavu z roku 1924.  Jeho hodnoty v jednotlivých zemí v německých zlatých markách uvádí Geographisch-Statistischer Universal Atlas profesora Hickmanna, který vydalo nakladatelství  Freytag & Bernát ve Vídni v roce 1927. V žebříčku ekonomicky nejvyspělejších bohatších zemí světa se tehdejší Československo umístilo na desátém místě - daleko před Německem, Rakouskem, Nizozemskem a Itálií. Vyplývá to ze studií renomovaného ekonoma Pavla Kohouta.

Japonsko tehdy v přepočtu na obyvatele dosahovalo jen 60 procent ekonomické výkonnosti ČSR. Před námi byly jen USA, Kanada, Austrálie, Švýcarsko, Argentina, Británie, Francie, Švédsko a Belgie. A pokud bychom počítali pouze území současné České republiky bez silně zaostalých Slovenska a Podkarpatské Rusi, byli bychom v roce 1924 srovnatelní s Francií nebo se Švédskem.

A teď se přenesme do doby reálného socialismu. Tam to s námi šlo strmě dolů. V roce 1980 už socialistické Československo hodně ztratilo ze své dávné předválečné slávy. Údaje Světové banky jsou nesmlouvavou, pravdivou a krutou obžalobou zaostávání komunistického režimu. Hrubý domácí produkt (HDP) tehdejší České socialistické republiky dosáhl hodnoty pouhých 2824 dolarů na hlavu, což bylo 4,4krát méně než například HDP na jednoho Francouze. Sešup stále trval a tak v roce 1989 se zaostávání ještě více prohloubilo: Francie měla před námi již 5,1 násobný náskok ve výši HDP na obyvatele. Tento nepříznivý trend se podařilo zvrátit až v devadesátých letech a podle údajů z roku 2002 francouzský HDP na hlavu činil už „jen“ 3,4 násobek české ekonomické výkonnosti.

Důvodů, proč komunistická ekonomika zaostávala, bylo hodně. K nim patřila i malá motivace pracovníků na příznivém hospodářském výsledku společnosti a v jejím důsledku pak nízká produktivita práce. Uvedu osobní vzpomínku na exkurzi do jistého strojírenského podniku na severní Moravě nedaleko Ostravy, které jsem se zúčastnil v roce 1981. Viděl jsem zastaralé stroje, dělníky, kteří hráli karty nebo popíjeli lahvová piva, někteří dokonce spali, jasně vypovídal o obrovské přezaměstnanosti a nízké efektivitě řízeného socialistického hospodářství. Návštěva v dotyčné fabrice mně dala hodně. Bylo na první pohled jasné, jak socialismus řeší nezaměstnanost - umělou přezaměstnaností. A co by se stalo, kdyby najednou začaly fungovat tržní podmínky? V podstatě by velká část podniků zkrachovala, protože by nestačila na západní konkurenci. A to se také po roce 1989 v mnoha případech stalo. I studie Prognostického ústavu Československé akademie věd z konce osmdesátých let uvedla, že v ČSSR je třicetiprocentní skrytá nezaměstnanost. Tedy téměř třetina lidí byla v podstatě v práci zbytečná. 

Celkové hospodářské škody způsobené důsledky komunistického režimu u nás dosáhly podle Pavla Kohouta zhruba bilionu korun. Proti tomu jsou všichni tuneláři z 90. let opravdu jen pouhými troškaři a břídily. Takové historické osvěžení je vždy potřeba.