Vynikající Rus, český vlastenec a nakonec oběť komunistických zločinců

Dnes si připomínáme smutné sedmdesáté výročí, kdy 7. dubna 1951 zemřel v sovětském gulagu v Ozerlagu čs. armádní generál Sergej Nikolajevič Vojcechovský unesený z Prahy v květnu 1945 Sověty.

Takových Rusů jako byl generál Vojcechovský, je třeba si vážit. Pocházel ze staré ruské šlechtické rodiny, ale měl i polské předky, a narodil se 28. října 1883 v běloruském Vitebsku. Symbolicky v den, kdy o 35 let později vzniklo samostatné Československo, se kterým spojil velkou část svého života. Vystudoval nejdříve gymnázium a posléze se rozhodl pro dráhu profesionálního vojáka, jako mnozí jeho předkové. Ostatně kariéra důstojníka carské armády byla snem i cílem mnoha ruských šlechticů.

V roce 1904 absolvoval Konstantinovské dělostřelecké učiliště a v hodnosti podporučíka nastoupil službu v armádě jako velitel dělostřelecké čety. Zúčastnil se i rusko-japonské války v letech1904 – 05, která pro jeho zemi nedopadla dobře. Později působil v posádkách v Achalzychu, Starogladově, Bělostoku a před vypuknutím první světové války v Moskvě. V letech 1908 – 1912 studoval na Carské Nikolajevské vojenské akademii v Sankt Petěrburgu, v roce 1911 absolvoval kurs ve vzduchoplavecké důstojnické škole v Gatčině.

Začátek velké války ho zastihl v hodnosti podkapitána, brzy byl převelen na frontu, opakovaně se vyznamenal v bojích, obdržel četná vyznamenání a v srpnu 1917 se se stal v hodnosti podplukovníka náčelníkem štábu 1. československé střelecké divize, která byla součástí československých legií v Rusku. O rok později byl dokonce povýše na generálmajora Legií a velel 3. československému pluku. S Legiemi posléze úspěšně bojoval proti bolševikům a měl velkou zásluhu na osvobození Čeljabinska z moci Rudé armády. Na konci roku 1918 přešel Do Kolčakovy sibiřské armády, v níž mimo jiných útvarů velel 2. ufskému armádnímu sboru a posléze 2. armádě. V roce 1920 pak pokračoval v boji proti rudým pod generálem Wrangelem na Krymu. Proti Rudé armádě dosáhl řady skvělých vítězství. Bohužel, celkové porážce ruských vlasteneckých protikomunistických sil zabránit nedokázal. Komunisty silně nenáviděl, protože je považoval za zločince a neštěstí pro Rusko. Jak se později ukázalo, měl naprostou pravdu.

S Čechy a Slováky udržoval přátelské vztahy, vážil si legionářů jako skvělých vojáků, a to s velkou pravděpodobností rozhodlo o tom, že v roce 1921 odešel do Československa, v jehož armádě opět získal generálskou hodnost. S Československem se rozhodl spojit svůj další život a v lednu 1922 získal jeho občanství. Stal se upřímným Čechoslovákem a stoupal i ve vojenské kariéře. V roce 1927 se stal zemským vojenským velitelem pro Moravu v Brně, o dvě léta později byl povýšen do nejvyšší československé vojenské hodnosti- armádního generála. V roce 1935 přesídlil do Prahy, kde získal post zemského vojenského velitele pro Čechy. V kritických zářijových dnech osmatřicátého roku velel nejsilnějšímu čs. vojenskému uskupení - 1. armádě, která měla bránit před německými útočníky Čechy. Patřil k rozhodným protivníkům Mnichovské dohody a dal to jasně najevo i při setkání nejvyšších armádních velitelů s prezidentem Edvardem Benešem 29. záři na Pražském Hradě. Beneš k tomu později ve svých pamětech napsal, že se jednalo o velmi pohnutou diskusi. Generálové nesouhlasili s kapitulací, některým tekly i slzy z očí, když přesvědčovali hlavu státu a vrchního velitele armády, aby se naše vlast nevzdala bez boje a bránila se agresorům.

Po okupaci českých zemí nacisty v březnu následujícího roku patřil generál Vojcechovský k zakladatelům odbojové organizace Obrana národa, protože německé okupanty z duše nenáviděl. Byl však pod trvalým dohledem gestapa, které jej dokonce delší čas věznilo, a proto se nemohl aktivně zapojit do protinacistického odboje.

Když do téměř svobodné Prahy 9. května 1945 vstoupila Rudá armáda, pro něj to osvobození neznamenalo, naopak začátek dalších perzekucí. Již 12. května jej v jeho bytě v Konvitské ulici na pražském Starém Městě zatklo komando sovětské vojenské kontrarozvědky SMĚRŠ a uneslo do Sovětského svazu. Příkaz k této protiprávní akci dal samotný sovětský vůdce, masový vrah a zločinec Stalin. Jednalo se o hrubé porušení mezinárodního práva i mezistátních dohod mezi Československou republikou a Sovětským svazem, protože Sergej Vojcechovský byl československým státním občanem, a jako takový spadal pod pravomoc našich orgánů nikoliv sovětských. Takových obětí brutální sovětské zvůle jako on, byly v celé zemi tisíce. Jedná se o jeden z nejhorších komunistických zločinů na území naší vlasti. Rudá armáda nám jaksi nepřinesla svobodu, ale jinou diktaturu, zvůli a bezpráví.

Je smutné, že prezident Beneš a další představitelé čs. státu proti tomuto zlu nic nepodnikli a mlčeli. Ozvalo se jen několik jedinců, například náčelník generálního štábu čs. armády divizní generál Bohumil Boček, který žádal, aby byla podána demarše velvyslanci SSSR ve prospěch těch, kteří byli Sověty zadrženi, a ti byli co nejdřív vydáni čs. bezpečnostním orgánům. Místní

Místní národní výbor v Praze pak vystavil Vojcechovskému dobrozdání o národní spolehlivosti v době nacistické okupace. Ani to však nepomohlo. Nutno dodat, že tyto odsouzeníhodné represe měli bohužel příznivce i mezi Čechoslováky a to v řadách KSČ. Například komunista Jan Šverma už v roce 1936 hlásal „odstranění fašistických generálů, Medků a Vojcechovských“ z československé armády. Existují indicie, že komunisté se tenkrát na zatýkání našich občanů ruského původu přímo podíleli. Vyplývá to i ze vzpomínek vojenského historika Eduarda Stehlíka zveřejněných v Konzervativních novinách.

Statečný generál byl v SSSR odsouzen k deseti letům vězení v pracovních lágrech. Nakonec umírá v sovětském gulagu u Tajšetu na Sibiři údajně na sešlost věkem a tuberkulózu. Je pravdou, že v té době už mu bylo 68 let, ovšem poměry v komunistických gulazích byly prakticky totožné s nacistickými koncentráky, a tak příčinou úmrtí Sergeje Vojcechovského bylo především mnohaleté těžké utrpení, které musel nespravedlivě snášet.

https://www.konzervativninoviny.cz/nasi-hrdinove-ocima-eduarda-stehlika-sergej-nikolajevic-vojcechovsky/