Původci zla v Africe a Asii jsou Sovětský svaz a jeho rudí satelité

Začátky rozvratu těchto kontinentů je třeba hledat v padesátých letech minulého století. Byli to komunisté, kteří tvrdě útočili na bělošské vlády v JAR a Rhodésii s cílem je svrhnout a nahradit soudruhy.

Sovětské komunistické satelity před více než půlstoletím vycítily příležitost k rozšíření své moci a pochopily, že zneužití práva národů na sebeurčení by mohlo na jejich stranu získat početné nové státy v Africe a Asii a to by přece oslabilo ten nenáviděný kapitalistický Západ. A tak se soudruzi vytasili s populistickým heslem tzv. dekolonizace a vyloženou demagogií tzv. právem národů na sebeurčení, které se hodilo jako klacek na nepřátelský Západ. Přitom Rusové tuto zásadu využívali účelově, a tak Litevci, Lotyši a Estonci měli pod jejich nadvládou smůlu. Pro tento nesmysl se jim bohužel podařilo získat i levici na Západě, a tak tvrdým tlakem na západní vlády nakonec dosáhli svého. Komunisté vždy prosazovali bezohledné násilí bez ohledu na důsledky. A tak neváhali podporovat různá tzv. národněosvobozenecká hnutí v rozvojových zemích. Ovšem většinou se nejednalo o mravně čisté bojovníky za svobodu utiskovaných národů, ale o obyčejné zabijáky a zločince nejhoršího zrna.

Moudří lidé před tímto řešením varovali. Jedním z nich byl britský ministr vnitra v Churchillově válečném kabinetu labourista Herbert Stanley Morrison. Ten řekl zlatá slova. „Je to jako dát desetiletému dítěti klíče od domu, pistoli a číslo bankovního konta.“

A jak vypadal takový národněosvobozenecký boj mohutně podporovaný komunistickými zeměmi?  Podívejme se na alžírskou Frontu národního osvobození, francouzsky Front de Liberation Nationale (FLN), kterou slušní Francouzi a Alžířané považovali právem za fašistické bojůvky. V srpnu 1955 hrdlořezové z FLN v Ain-Abid u Constantine doslova rozsekali na kusy 37 Evropanů, z toho deset dětí mladších patnácti let. Muži měli useknuté ruce a nohy, děti roztříštěné hlavy a vyhřezlé mozky, ženy rozpáraná břicha a vyvrhnutá střeva. Jedna běloška měla rozříznutou dělohu, do níž vrahové nacpali její pětidenní rozřezané novorozeně. A zločince z FLN oslavovali čeští a další komunisté jako hrdinné bojovníky za svobodu a posílali jim zbraně.

Rovněž takové rudé mosambické FRELIMO neváhalo k dosažení svých cílů, tedy k osamostatnění se od portugalské vlády, vraždit bílé obyvatelstvo včetně žen a dětí, jejichž jediným proviněním byla barva kůže. Přitom, když se toto zločinecké hnutí dostalo v roce 1975 v Mosambiku k moci, život obyčejných Mosambičanů se stal peklem na zemi a miliony lidí trpěly hlady, mnozí umírali a podvýživa se stala masovou záležitostí, což za koloniální éry nebylo. Odpůrci režimu byli jako v každé „správné“ komunistické zemi vraždění bez soudů. Také boj proti portugalským kolonizátorům v Angole v režii tamní marxistické MPLA podněcované východním blokem stál životy minimálně milionu obyvatel.

Sýrie nezávislosti zneužila k podpoře muslimských radikálů v sousedním Izraeli, kteří zde vraždí civilní obyvatelstvo včetně žen a dětí. I prvotní kořeny islámského terorismu spočívají v ukvapené dekolonizaci arabských zemí. V koloniální éře v arabských muslimských zemích problémy s fanatickými islamisty nebyly. A když se náhodou vyskytly jako v případě Mahdího povstání v Súdánu, koloniální vojska, v tomto případě britská, je dokázala vyřešit.

Jihoafrická republiky a Rhodesie za vlád bílé menšiny nebyly dokonalými zeměmi, a útlak černošské většiny byl realitou, ale většině svých obyvatel obě země zajišťovaly slušnou životní úroveň.  Ovšem i zde došlo pod silným tlakem mezinárodní levice a sovětského komunistického bloku ke změnám, které sice znamenaly konec rasové nerovnosti, ale lepší život lidem nepřinesly.  

Komunistické Československo přímo cvičilo teroristy, kteří bojovali proti legálním a zákonným vládám svých zemí ve výcvikovém středisku v Zastávce u Brna a rovněž jim dodávalo zbraně. Teroristická byla i muslimská Organizace pro osvobození Palestiny v Arafatových časech, která podnikala zákeřné útoky na židovské civilisty na celém světě, a rovněž neváhala vraždit ženy a dětí, obzvláště odpudivým činem byl útok na izraelské sportovce na olympijských hrách v Mnichově v roce 1972.

Získání samostatnosti tedy bylo pro mnohé bývalé kolonie danajským darem. Po odchodu bílých neměly tyto země kvalifikovaný personál, který by zvládl státní správu. Výsledkem se tak staly chaos, časté občanské války, náboženský extrémismus a trvalá nestabilita. A ta v mnoha oblastech trvá do současnosti. Kolonizace jistě nebyla pozitivní záležitostí, ale na druhé straně přinesla třetím zemí i mnoho dobrého, například moderní dopravní spojení a lepší zdravotní péči. Nikdo rozumný netvrdí, že by ony země musely navždy zůstat koloniemi, ale příprava ne nezávislost měla být důkladnější.