Polská květnová ústava – první moderní v Evropě

Měla zastavit úpadek polsko-litevské unie, to se jí však nepovedlo. Nicméně její význam hranice Polska přesahuje. Řeč je o Ústavě z 3. května 1791, přijatou Velkým Sejmem, která omezila moc menšiny ve prospěch státu. 

Polsko se v 18. století nacházelo v čím dál tím větším úpadku. Mluvilo se o něm jako o nemocném muži Evropy. Postupně ztrácelo svoji samostatnost a do jeho vnitřních záležitostí bezohledně zasahovaly sousední země Rakousko, Prusko a hlavně carské Rusko. Volby polských králů se neobešly bez přítomnosti ruských vojsk v okolí Varšavy a ve skutečnosti je řídil ruský vyslanec u polského královského dvora, který dokázal prosadit zvolení toho panovníka, jehož předem určil car. V případě nutnosti neváhali Rusové sáhnout i k zastrašovacím prostředkům, jako únosům zástupců protiruských opozičních kruhů. Hlavní záminkou pro vměšování se do polských záležitostí byla údajně ochrana náboženských menšin, protestantů ze strany Pruska a pravoslavných ze strany Ruska.

Polský král zvolený v roce 1764 Stanislav II. August Poniatowski se snažil provádět potřebné vnitřní reformy, které však byly blokovány opozicí. V roce 1772 se pak odehrálo první dělení Polska, při kterém si část jeho území rozdělily Rusko, Prusko a Rakousko.

Přesto se v roce 1791 podařilo prosadit přelomovou ústavu, která měla skoncovat s šlechtickou republikou a změnit Polsko v moderní konstituční monarchii. Za její hlavní tvůrce jsou považování král Stanislav II. August a dva klíčoví reformní politici, Ignacy Potocki z předního polského šlechtického rodu Potockich a vlastenecký kněz, vědec a rektor krakovské univerzity Hugo Kołłątaj.

Země se především měla změnit z volebního v dědičné království. To znamená, že by panovníci přestali být voleni šlechtickým shromážděním a nastupovali by na trůn dědičně. Ten měl po smrti současného vládce Stanislava přejít na saskou dynastii Wettinů. To by současně znemožnilo vnější zásahy do osoby krále z ciziny. Klíčovým bylo také odstranění zásady Liberum veto, které bylo ve všech zastupitelských sborech nahrazeno většinovým hlasováním. To znamená, že o projednávaných záležitostech rozhodovala hlasováním prostá většina. Dosud to tak nebylo, poněvadž v Polsku platila zásada, že ve všech sejmech a sejmících, které držely v polském království a litevském velkovévodství zákonodárnou moc, musela být všechna usnesení přijata jednohlasně, to znamená, že všichni zastupitelé museli být pro a nikdo nesměl hlasovat proti. I jediný nesouhlas zabránil schválení návrhu. To ovšem už jaksi nebyla demokracie, ale spíše anarchie, která bránila normálnímu fungování státu. Centrální zákonodárství nyní spadalo do výlučné kompetence Ústředního celostátního sejmu, jehož poslance volili zástupci regionálních sejmů a sejmíků. Ze sejmíků a sejmů byli dále vyloučení nemajetní šlechtici a tím tak podlomena moc magnátských klik, které si ve volbách kupovaly jejich hlasy.

Ústava také deklarovala oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní, tak, jak je tomu v moderních demokratických státech. Základní zákon země zřizoval nejvyšší výkonný státní orgán Stráž práva, jemuž předsedal král a dále jej tvořili polský primas a zároveň hnězdenský arcibiskup, pět panovníkem jmenovaných ministrů a maršálek (předseda) Sejmu. Konstituce dále zavedla politickou rovnost mezi měšťany a šlechtou a státní ochranu sedláků, čímž omezila nevolnictví. Konstituce také potvrdila dominující postavení římskokatolické církve jako státní konfese, nicméně pro ostatní vyznání garantovala náboženskou svobodu.

Bohužel, ústava sice posouvala polsko-litevskou unii mezi moderně spravované země, ale logicky vzbudila nenávist v Rusku a Prusku, jež si nepřály silné Polsko. Napomohli jim v tom i domácí zrádci, kteří odmítali ústavu a v květnu 1792 se spojily v tzv. Targovickou konfederaci. Ta se obrátila o pomoc k ruské carevně Kateřině II., která v zájmu „ochrany tradičních polských práv“ vyhověla. Do země vpadlo ruské vojsko, jemuž slabší polské síly nedokázaly čelit. Květnová ústava tak byla po necelých 19 měsících Sejmem odvolána a přestala platit v roce 1793.

Ve stejném roce se konalo druhé dělení Polska, následovalo neúspěšné polské povstání vedené generálem Tadeuszem Kościuszkem a jeho důsledkem pak bylo třetí a závěrečné dělení Polska, po němž tato země přestala existovat.

Květnová ústava měla své nedostatky, když zachovala rozdělení společnosti na stavy a nezrušila nevolnictví, přesto ji lze považovat za první moderní základní zákon v Evropě a druhý (po USA v roce 1787) na světě. Ona garantovala právní stát a zaručovala rovnost před zákonem a právo na spravedlivý proces každému občanovi. To, co my považujeme za samozřejmé, bylo v té době ve světě s výjimkou USA, Velké Británie a Francie nemyslitelné. Tato polská ústava sice trvala relativně krátce, přesto však byla důležitým krokem k moderní společnosti, ve které byla zákonodárná, výkonná a soudní moc odňata šlechtě a nadále zajišťována samotným státem.