Opravdové vlastenectví je o práci nikoli o infantilních řečech

Při svém pracovním pobytu v Moravské Nové Vsi jako dobrovolník pomáhající po tornádu jsem si uvědomil, že skutečná láska k vlasti se dokazuje prací a nikoliv prázdnými slovy, která nedávno přednesl šéf SPD Tomio Okamura.

Již v Bibli v Novém zákoně se v listu svatého apoštola Jakuba píše: „Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by jim řekl: "Buďte s Bohem - ať vám není zima a nemáte hlad", ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné? Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá.“

To je přesně ono, pouhé řeči, v tomto případě tedy víra, jsou k ničemu, pokud nejsou následovány konkrétními činy. Ještě užitečnější jsou však ti, kteří moc nemluví, ale když je potřeba, tak přiloží ruku k dílu. A právě to učinili dobrovolníci, kteří přijeli z celé země do jihomoravských vesnic postižených tornádem pomoci postiženým lidem. Obětovali své pohodlí, aby pomohli těm, kteří to moc potřebovali. To je opravdové vlastenectví, které má být nezištné a upřímné. Někdy zkraje existence první Československé republiky promluvil na setkání legionářů, kterým se zdálo, že jsou nedoceněni, ministr financí Alois Rašín, jenž jim řekl: „Bratři, za službu vlasti se neplatí.“ Přesně tak, bez ohledu na to, co si kdo z nás myslí o legionářích, pokud někdo chce být užitečný svojí zemi, tak ať tak činí bez postranních úmyslů a vypočítavostí. Takže pomáhejme konkrétními skutky, a tak vlasti nejlépe prospějeme. Příležitostí je víc než dost.

Nedávno se šéf SPD Tomio Okamura webu prvnizpravy.cz takto infantilně rozdojímal. „….Vlastí jsou pro nás naše krásné města s katedrálami, hrady, náměstími, univerzitami, parky a divadly. Vlastí jsou pro nás i malé vesnice se statky, baráky, chalupami, kostelíčky a Božími muky. Pole, louky, lesy, potůčky. Vlastí je pro nás i ta hospůdka, kam chodíme se svými přáteli, nebo lavička v parku, kde jsme poprvé políbili svou první lásku...“

Tak tohle fakt nemusím, to jsou s odpuštěním prázdné nanicovaté sladkobolné žvásty, které nenávidím. Takové pranýřoval už v polovině 19. století jeden z nejvýznamnějších Čechů v historii Karel Havlíček Borovský, jenž k tomu trefně dodával, „kéž by se nám to vlastenčení z huby do ručiček ráčiti vlezlo.“ Ten také takové pseudovlastenectví vytrvale parodoval. V tomto případě přetextoval píseň Tys bratr náš na Škroupův nápěv s původními přihlouplými sentimentálními slovy Čelakovského. Tato sloka je asi nejvýživnější.

Kdo párky vlastenské přikrýváš

svatební ódou v posteli,

a velké iliády zpíváš

ke cti Žižkově košili:

kdo k naší milé české vlasti

vždy přirýmuješ slasti, masti...

Jak výstižné pro fangličkářské zbytečné rádoby vlastenectví. Sladkobolné výtvory tepal Karel Havlíček Borovský nemilosrdně ve svých kritikách, a když měl někdo tu drzost a požádal o otištění podobného pseudodílka v jeho novinách, tak mu klidně odpověděl, „ať to příště pošle na silnějším papíře, aby s tím jeho paní alespoň mohla podložit buchty.“

Smůlou v současnosti ovšem je, že většina textů se píše v počítačích a posílá emaily, takže už takové hloupé výtvory nemohou sloužit ani jako papír na buchty.