Jak Češi vinou Rusů krváceli v pražském povstání

Vím, že pro někoho je to krutá pravda, ale Rusové si v našem hlavním městě příliš nezabojovali. Klíčový význam pro ukončení bojů mělo jednání České národní rady s německými veliteli a uzavření dohody o příměří 8. května 1945.

Toto je datum skutečného osvobození Prahy, které oprávněně slavíme jako Den vítězství. Je dobré si hrdinství našich předků v boji s nacismem připomenout.

Vážím si hrdinství obyčejných vojáků Rudé armády, z nichž mnozí bojovali hlavně za svoji vlast a nikoliv za Stalina a bolševiky. Nikdo rozumný nebude zpochybňovat fakt, že většinu území Československa obsadila Rudá armáda a padlo zde přes 140 tisíc jejich vojáků. Na tom však z velké části nesla vinu i ruská tradice, podle které lidské životy nemají žádnou cenu. Rudoarmějci byli často chudáci pod velením nelidských maršálů a generálů, kteří nehleděli na obrovské ztráty a často je hnali do nesmyslných útoků na dobře opevněné německé pozice. V tom vynikal také maršál Ivan Koněv, který byl velmi necitelný ke svým podřízeným a jehož I. ukrajinský front vstoupil do Prahy

Naše hlavní město mohlo být přitom osvobozeno už daleko dříve, ale bohužel stalo se obětí politických pletich a slabosti vrchního velitele západních spojenců amerického generála Dwigta Eisenhowera. Ten začátkem května uvěřil velitelům Rudé armády (byla to lež), že jejich operace směřující k osvobození Prahy už začala a dal příkaz veliteli 3. americké armády generálu George Pattonovi, aby dodržel dohodnutou í demarkační linii Kraslice — Karlovy Vary — Plzeň — České Budějovice.

Jak potvrzuje ve svých pamětech vojenský velitel Pražského povstání generál Karel Kutlvašr, faktický německý vládce Protektorátu Čechy a Morava, státní tajemník Karl Hermann Frank mu při jednáních potvrdil, že Němci jsou připraveni, vzdát se Američanům. Ti přitom už 6. května ráno osvobodili Plzeň a do Prahy mohli klidně dorazit o den později, protože by prakticky nenarazili na odpor. Vinou ruské komunistické ideologické zaslepenosti tak v našem hlavním městě zbytečně umřely tisíce lidí.

Je potřeba zdůraznit, že klíčový podíl na úspěchu Pražského povstání měla Ruská osvobozenecká armáda neboli podle svého velitele generála Andreje Vlasova známá jako Vlasovci, která rozhodným způsobem přispěla na pomoc povstalcům 6. a 7. května, kdy se situace českých bojovníků stala vinou nedostatku zbraní kritickou.

Mezi hrdiny pražského povstání patřil i strýc současného předsedy TOP 09 František Schwarzenberg, který se za okupace aktivně zapojil do protinacistického odboje. V biografii, kterou o něm napsal Vladimír Škutina, se píše, že převzal kapitulaci německé posádky na pražském Wilsonově (dnes hlavní) nádraží. Původně se mu tam v uniformě československého poručíka jít nechtělo, protože velitel jednotky Wehrmachtu, major, se chtěl vzdát pouze protějšku stejné hodnosti, a poručík je jak známo šarže nižší. Tak František Schwarzenberg namítal, že se mu se stejně nevzdá a navíc on železnici vůbec nerozumí. Nakonec ho přemluvil člen České národní rady Josef Kotrlý. „Půjdeš tam, řekneš mu, že jsi princ Franz von zu Schwarzenberg a uvidíš, jak se přetrhne. Nádraží pak předáš železničářům,“ poradil Františkovi a nakonec to tak přesně dopadlo.

František Schwarzenberg také v knize popisuje situaci, kdy se stáhl s několika svými spolubojovníky asi na hodinu do jistého sklepa v centru Prahy. Tam už byl však uhnízděn komunistický spisovatel Jan Drda se svými kumpány, kteří jaksi nebojovali, ale celou dobu povstání byli zbaběle zalezlí a popíjeli víno. Soudruh Drda pak později napsal lživé dílko Němá barikáda.

Klíčovým okamžikem pro ukončení bojů v hlavním městě bylo datum 8. května! Tehdy Česká národní rada v čele s předsedou Albertem Pražákem a generálem Kutlvašrem uzavřela v 16 hodin s velitelem německých jednotek bojujících v Praze generálem Rudolfem Toussaintem dohodu o zastavení bojů a odchodu německých jednotek z Prahy směrem k americkým liniím. Drtivá většina německé armády dohodu respektovala a ještě v podvečer přestala válčit a začala se z metropole nad Vltavou stahovat.

To ostatně potvrzuje i literární kritik profesor Václav Černý v druhém díle svých pamětí Křik koruny svatováclavské. „Němci zastavili své bojové akce, odevzdali českým orgánům své válečné zajatce i politické vězně; počínajíc šestou večerní hodinou vyklidily jejich vojenské jednotky (asi 130 tisíc lidí) Prahu, odvádějíce s sebou i své politické a policejní orgány i německé civilní obyvatelstvo; letadla zůstala na místě, těžké zbraně byly odevzdány Čechům na pokraji Prahy, lehké před dosažením americké demarkační čáry… Pražské povstání tedy skončilo vítězstvím.  Praha byla svobodna, ušla osudu Varšavy.“

Jednotky Rudé armády druhého den ráno svedly pouze drobné půtky se zbytky ustupujícího nepřítele. To, že si rudoarmějci v Praze moc nezabojovali, přiznal i velitel předsunutého odřadu 3. gardové tankové armády Rudé armády generál Ziberov. „Litujeme jen, že jsme v Praze nezastihli velké síly protivníka, abychom zdejšímu lidu ukázali plnou sílu sovětských tanků,“ řekl. V celé Praze padlo kolem třiceti rudoarmějců.

Dohoda o příměří s Němci byla velkým trumfem představitelů pražského povstání, ovšem v Čechách se úspěch neodpouští. Profesor Pražák a jeho druhové upadli v nenávist československých a sovětských komunistů, protože neumožnili vyniknout sovětským jednotkám. Generál Kutlvašr byl dokonce ve vykonstruovaném procesu odsouzen v roce 1949 za velezradu.

Pražské povstání bylo za komunistů ideologicky zkreslováno a zlehčováno. Soudruzi jaksi nemohli zapomenout, že na tomto hrdinném boji českého národa proti nacistům neměli téměř žádný podíl. V České národní radě byli v menšině a vojensky je řídili prvorepublikoví důstojníci. A tak si rudí museli vymýšlet. Již zmíněný spisovatel Drda v Němé barikádě tak svěřil velení barikády na Trojském mostě komunistu Hoškovi. Pravdou, že povstalcům tam skutečně velel a úspěšně Hošek, ale byl to poručík čs. armády, žádný komunista.

Ještě bych Miloši Zemanovi doporučil, když už je v Moskvě, aby Vladimíru Putinovi připomněl únos asi 10 tisíců čs. občanů do sibiřských gulagů, který v roce 1945 provedla komunistická tajná policie NKVD, jejíž nástupkyni KGB kremelský vládce dlouhá léta věrně sloužil. A také ať pozdravuje svého kamaráda - šéfa ruských železnic Vladimíra Jakunina, rovněž bývalého kágébáka. A když už je důchodce z Vysočiny takový bojovník proti tunelářům a zlodějům, ať se ho zeptá, jak soudruh Jakunin dokázal takový zázrak, že si z ročního platu1,6 milionů dolarů postavil obrovský rezidenční komplex za 72 milionů dolarů.     

Doporučená literatura:

Stanislav Kokoška – Praha v květnu 1945, Historie jednoho povstání, Praha 2005

Kolektiv autorů - Dějiny Zemí koruny české, díl II, Praha 1992,

Václav Černý - Křik koruny české, Paměti 1938 – 1945, Brno 1992

Vladimír Škutina – Český šlechtic František Schwarzenberg, Praha 1990