Hrůza ze stalinského Ruska mně udělala radost

V sobotu večer uvedla Nova Cinema film Dítě číslo 44, který pojednává o masovém vrahu dětí z počátku padesátých let na sklonku Stalinovy éry. Přesvědčivě dokazuje, že i válečný hrdina může skončit úplně na dně.

Původně jsem se chtěl dívat na tarantinovskou klasiku Jackie Brown, protože dílo Quentina Tarantina mám rád, pak jsem však televizi přepnul a dobře jsem udělal. Americký film, který se natáčel z velké části v České republice, dokonale vystihl hrůznou atmosféru Sovětského svazu v padesátých letech těsně před smrtí masového vraha Stalina. Hlavní hrdinou příběhu je Lev Děmidov, válečný hrdina, který se po válce stal důstojníkem komunistické tajné policie. Má pěknou ženu, nádherný byt, což si tehdy v Rusku mohl dovolit málokdo a zdá se, že ho čeká nádherný život.

Pravda, on také nebyl hrdina bez bázně a hany, ale nejhorším nebyl. Např. při zatýkání „třídních nepřátel“ sice nechal zastřelit dospělé, ale děti, které chtěl zavraždit jeho brutálnější kolega, ušetřil.

Sovětská tajná policie působící tehdy pod zkratkou MVD (Ministerstvo vnutrenich děl) byla pánem nad životy obyvatel Stalinovy říše a neexistovala před ní obrana.  Jak se však říká, revoluce požírá své děti a to platilo i pro příslušníky této instituce. Děmidov dostane jednou rozkaz, že má vyslechnout svoji ženu, která byla obviněna z protistátní činnosti. Ušil to na něj ten kolega, právě ten, který se nezastavil ani před zabíjením dětí. Ještě předtím však Děmidov zjistí, že nějaký šílenec vraždí děti, a právě název filmu je odvozen od počtu malých obětí.

Peklo, které v tehdejším Sovětském svazu vládlo, dokazuje scéna, kdy se hrdina radí se svými rodiči, co má dělat a jeho otec mu jasně řekne: „Podívej se, svoji ženu už nezachráníš, ale když ji budeš krýt, tak zabijí i Tebe i nás.“ Kapitán Děmidov neposlechl, a svým nadřízeným řekl, že jeho žena Raisa je nevinná a obvinění je vymyšlené.

Výsledkem byla domovní prohlídka a zatčení obou manželů.  On nakonec skončil jako řadový milicionář ve vyhnanství ve Volsku a jeho žena původně učitelka tam pracovala ve škole jako uklízečka. A místo nádherného moskevského bytu je čekala tzv. komunálka, tzn., že měli k dispozici jednu místnost a záchod s kuchyní sdíleli s dalšími nájemníky.

Závěr filmu vyznívá poněkud kýčovitě a nereálně. Lev Děmidov se po Stalinově smrti vrací do Moskvy na původní místo, a je mu vrácena i hodnost kapitána. Svého kolegu, který udal jeho ženu, zabije, a jeho nadřízený, jenž ho zničil, sám skončí v gulagu. Nemyslím si, že to bylo zase až tak jednoduché, dostat se okamžitě zpátky na vrchol.

Mám rovněž výhrady k tomu, že Děmidov po zatčení a obvinění z protisovětské činnosti mohl působit jako řádový milicionář. Na takové lidi čekala popravčí četa a v lepším případě gulagy.

K ději mám výtky. Ovšem ztvárnění tehdejší ruské komunistické reality, kdy tajná policie si dělala, co chtěla, včetně toho, že beztrestně vraždila lidi, je dokonalé. Takové filmy by se měly vysílat častěji. Hlavním viníkem této společnosti pod vládou teroru byl netvor jménem Stalin, a je nepochopitelné, že někteří jedinci mají pořád drzost tohoto zločince hájit.