Hladomor v komunistické režii aneb Stalinův odporný zločin

Počet obětí této bolševickou vládou uměle vyvolané katastrofy se odhaduje na tři až deset milionů lidí, přičemž většina historiků se přiklání k číslům 3 až 5 milionů. Jednalo se o cílené vyhlazení skupiny obyvatel.  

Byl to jeden z nejhorších zločinů dvacátého století - hladomor v bývalém SSSR a především na Ukrajině v letech 1932 - 34. V roce 1931 měli ukrajinští rolníci dodat 7,1 milionů tun obilnin, což byl vzhledem k neúrodě minulého roku nesplnitelný úkol. Komunisté ve vedení tehdejšího Sovětského svazu sáhli k teroru a represím, sedlákům na Ukrajině byl zrekvírován dobytek a osení, nic jim nezůstalo pro vlastní potřebu, což pro ně a jejich rodiny znamenalo smrt hladem. Rudá trestná komanda přitom neváhala nebohé zemědělce při vymáhání dodávek krutě mučit. Zoufalí lidé si vařili kůru, jedli mech a trávu, časté byly i případy kanibalismu.

Bolševici cíleně likvidovali nepohodlné skupiny obyvatelstva, což dokazuje i fakt, že zabránili mezinárodním organizacím v pomoci hladovějícím, s tím, že žádný hladomor neexistuje. Vědomě lhali celému světu a bohužel i mnoho slušných lidí jejich báchorkám uvěřilo.

Na počátku června roku 1933 otiskly brněnské noviny Svoboda dopis ukrajinské ženy své matce, která žila na severní Moravě. V něm píše, že dětí-sirotků bylo tolik, že si s nimi komunisté nevěděli rady a proto je sehnali do jedné stodoly a tam je upálili. Tato zvěrstva potvrzují též současní ukrajinští historici jako například profesor Serhyj Kulčyckij.

Pravdou je, že pole byla často obehnána ostnatými dráty a střežena příslušníky NKVD (sovětské komunistické gestapo) s puškami Ti neváhali střílet i po dětech, které si z hladu chtěly utrhnout pár klásků. Kolektivně byly trestány i celé vesnice, které nesplnily povinné dodávky. Ty byly odříznuty od svého okolí, milicionáři bránili jejich obyvatelům v odchodu a tím pádem je včetně žen a malých dětí odsoudili k smrti hladem. To bylo vlastně obnovení nevolnictví, když zemědělci byli násilím připoutáni k půdě a nesměli ji opustit.  

I přes tuto děsivou situaci tehdejší Sovětský svaz obilí vyvážel. V roce 1931 to bylo 5,1 milionů tun obilovin a dokonce ještě v hladovém roce 1933 1,8 milionů tun obilovin. Dalším důkazem, že komunisté tehdy vědomě vyvražďovali rolníky, byl fakt, že v jednom ukázkovém kolchoze, který dodával maso čekistům, krmili prasata čočkou. Vesničané z okolí chodili k vepřínu v době, když z něho vyváželi výkaly, vybírali si z nich zrnka čočky a jedli ji. Jakmile se to čekisté dozvěděli, nařídili, aby se čočka před podáním vepřům, rozemlela.   

To všechno jasně dokazuje, že mezi komunisty a nacisty není rozdílu, nacisté likvidovali lidi kvůli jejich „podřadné rase", komunisté pro špatný třídní původ. Černí i rudí vyvraždili celé skupiny nesprávných lidí.

Někdo může namítnout, že komunisté nejsou takoví zločinci jako nacisté, vždyť jejich nauka o sociálně spravedlivé společnosti je přece humánní, kdežto nacistické rasové teorie jsou zločinné ve své podstatě. Ano, to je pravda, ovšem právě proto jsou komunisté nebezpečnější. Oni totiž své zločinné úmysly halí do rádoby úžasného obalu. Ovšem „úžasný" je pouze ten obal. Komunisty bych přirovnal k obíleným hrobům, jak to Ježíš v Matoušově evangeliu učinil s farizei. „..zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty," řekl.

Nabídnu ještě jiné porovnání. Když si vybíráte partnera či partnerku, tak rozumní lidé jistě nebudou chtít někoho, kdo vraždí, loupí, krade atd., a ví se to o něm. To není problém a vy takového člověka odmítnete. Ovšem daleko horší jsou darebáci, kteří svoje gaunerství zakrývají vznešenými slovy. Těm omámeni nalítnete a teprve za nějaký čas poznáte, že žijete s odporným individuem.

Nepopírám, že k hladomorům docházelo i za carské éry. To už jsem také v jedné diskusi pod svým blogem zaznamenal. Při největším hladomoru v předbolševickém Rusku v letech 1891 – 92, zahynulo na 375 tisíc obyvatel. To je samozřejmě také smutné, jenomže se nejednalo o účelovou likvidaci, ale o důsledek neúrody a špatné struktury tehdejšího ruského zemědělství. Ta kromě velkostatků spočívala na tzv. občinovém systému, kdy půda nepatřila jednotlivým sedlákům, ale občině, která ji přidělovala hospodářům. Soukromé farmy vznikaly v Rusku až po reformách premiéra Pjotra Stolypina na začátku 20. století, který zájemcům umožnil soukromé vlastnictví půdy. Privátní farmy se pak ukázaly jako daleko výkonnější než občinové hospodářství.

Ještě jedna taková zajímavost, k velkostatkářům na počátku devadesátých let 19. století patřil i Vladimír Iljič Lenin a ten na svém statku zakázal jakoukoliv pomoc hladovějícím s tím, že by je to odvádělo od třídního boje a svržení vlády. Komunisté zkrátka byli, jsou a budou cynickými gaunery.

Je potřeba dodat, že hladomor třicátých let minulého století se netýkal jenom Ukrajiny, která ovšem byla postižena nejvíc, ale i dalších oblastí SSSR. Také nezapomínejme, na hlavního zločince, který má tuto hrůzu na svědomí. Je jím Josef Stalin, který vládl Sovětskému svazu jako diktátor, k vraždám lidí dával přímé příkazy a schvaloval ta nejhorší represivní opatření. Tento původem gruzínský netvor si žádné uznání nezaslouží.   

Zdroj:

Dějiny Ruska 20 století, díl I., kolektiv autorů, Praha 2014

Dějiny Ukrajiny, Jan Rychlík, Praha 2015