Člověk člověku vlkem. Stále nepoučeni

V těchto dnech si připomínáme 70 let od osvobození tábora smrti v Osvětimi, jehož zdi (stejně jako zdi desítek dalších vyhlazovacích a pracovních lágrů) se staly svědkem obludného experimentu, kdy svoboda a lidská důstojnost, dvě nejpřirozenější vlastnosti každého jedince, utrpěly pod jařmem člověčí nenávisti a zloby. Lidská přirozenost, schovaná za masku ušlechtilejší nadřazené rasy, dala dokonale vyniknout temné stránce našeho já. Dozvěděli jsme se, že život jednoho má vyšší hodnotu než život druhého, a že ten druhý má stěží právo na existenci a právo svobodně dýchat. Dozvěděli jsme se, že jinakost a pluralita nemá být znakem vyspělé společnosti, ale naopak překážkou na cestě za jediným, shora nalajnovaným štěstím. Dozvěděli jsme se, že po staletí lopotně budovaná morální velikost má své trhliny, a sice trhliny hluboce zakořeněné v samotné lidské přirozenosti.

Tehdy, když spojenecká vojska se zděšením odhalovala zrůdnosti nacistické mašinérie, svět ani nemohl uvěřit, že člověk by byl něčeho takového schopný. Přestože se za války proslýchalo, že holocaust je a bude, nikdo se neodvážil podniknout kroky za jeho vymýcení. Hitlerovi odpůrci se nechali příliš dlouho konejšit tím, že je to záležitost druhých a že oni s tím nemají nic společného. Jaképak prozření, když onen osudný appeasement selhal.

Úlevu a radost z konce trýznění však brzy vystřídalo (navěky) přítomné memento. Ne bis in idem – ne dvakrát, ne znovu. Ale co se tím přesně myslí? Znamená to, že jsme se poučili z vlastních ohavností a nyní se budeme chovat lépe a tolerantněji vůči svému okolí i sobě samým? A jak dlouho nám tahle paměť vydrží?

Častokrát si kladu otázku, zdali je člověk schopný opět „zblbnout“ a napáchat podobné zlo jako v minulosti. Kdysi jsem o tom napsal drobnou úvahu poté, co jsem zhlédl mrazivý německý film Die Welle. Ano, dnes máme účinnější nástroje jak se vyvarovat tomu, aby se podobná zvěrstva neopakovala. Máme mezinárodní právo podpořené Všeobecnou deklarací lidských práv, Ženevskými konvencemi a dalšími normami, máme síť mezinárodních institucí vymáhající tyto normy a pravidla, máme mechanismy, které diplomaticky, ekonomicky či vojensky mohou zabránit velkým kolizím mezinárodního systému. Přesto to často nestačí. Příklady z poválečné historie nám totiž ukazují, že jsme neustále vystaveni temné stránce naší přirozenosti. V duchu hobbesovského homo homini lupus probíhaly monstrprocesy s třídními nepřáteli v komunistických zemích východního bloku, vyvražďovaly se vesnice ve Vietnamu a Kambodži, navždy mizeli ne-vyznavači jihoamerických diktatur, utkávali se mezi sebou příslušníci jiných etnických či náboženských skupin jako ve Rwandě, na Balkáně či na Středním východě.

Je nepřesné všechny tyto konflikty zařazovat do jedné škatulky, to pak zavání zjednodušováním a zplošťováním, nedbaje přitom místních specifik.  V něčem se přesto podobají, a proto se sem mohou řadit i všechny formy aktuálního terorismu. Odmítají liberální pojetí dnešního života, založené na nezištné úctě a toleranci k bližním (ne nutně se shodující s etikou křesťanskou). Odmítají onu příslovečnou jinakost a pluralitu, ať už se jedná o jinakost etnickou, rasovou, náboženskou, genderovou, ideovou, jazykovou nebo třeba kulturní. Odmítají uznat univerzalitu lidské nedotknutelnosti.

 „Každý teroristický útok je připomenutím naší (nenáviděné) minulosti“, píše ve svém posledním článku Tomáš Sedláček. Pozorně sleduji, jak se jinakosti obávají islámští fundamentalisté, kteří na začátku ledna vystříleli redakci pařížského časopisu Charlie Hebdo. Pozorně také sleduji, jak se jinakosti obávají i hordy extremistů a populistů, jež v posledních týdnech zaplavili evropská města se sloganem „Islám v Evropě nechceme“.

A tak se sám sebe ptám. Jsme už opravdu schopni odhodit lákadlo líbivých hesel a při vědomí historické zkušenosti se nenechat strhnout krátkodobým a zjednodušeným řešením současných výzev?