Všem nám schází zakouřená putyka...

To je pořád řečí o rozdělený společnosti... Tak se mrkneme na to, kde se to kouzlo spojování ztratilo...

Když jsem tam jako malej kluk vstupoval poprvý, nejspíš jsem se držel jako klíště táty za ruku.

Tedy, aby bylo jasno! Ne, že by náš táta patřil k těm , kteří tam pravidelně vysedávali. To ani náhodou. Je dost pravděpodobný, že jednou rukou držel mě a v druhé čerstvě vypláchnutej džbánek. Na oběd , či odpolední návštěvu k nám asi přišla návštěva. Nejspíš strejček s tetou, nebo nějakej kámoš z práce.

A já... Já jak se držel tátu za tu ruku, připadal jsem si, že vstupuju do chrámu. Kouř, svěžest protékající vody na mytí půllitrů, kuchyně... Pro malýho prcka to byla tajemná, až orientální směsice vjemů.

„Mlask, mlask, mlask“ líně se nad vchodem olizoval vypnutej větrák. Pleskání karet, dunění odkládaných půllitrů a řeči těch chlapů u stolů...

Trochu strach, ale hlavně a zájem... Byl jsem z toho jako u vytržení. Tady to zkrátka nevypadalo vůbec jako svět kterej jsem znal.

Uplyne nějakej čas a vyrazím sem pro džbánek sám. Nikdy už potom takovou hrdost nepocítím. Budou mi dávat diplomy, vyjde mi knížka, za ramenem uvidím často kus práce... Stejně se tomu pocitu nic nevyrovná.

Výčepák se ještě musí trochu naklonit přes pult aby se mnou vůbec domluvil. Přesto vím, že dneska už jsem velkej kluk. Skoro mužskej!

Sice ty hospody a výčepy co pamatujeme my , generace Husákových dětí jsou v těch vzpomínkách trochu jiné, než Hospoda na Nově. Nicméně vždycky v létě se na její reprízy těším (A to jsem jí v době vzniku docela opovrhoval.) jako malý dítě.

To nejdůležitější tam totiž je. Ta atmosféra disputací o všem a o ničem. U jednoho stolu Babula s doktorem Práškem. Každej z úplně jinýho konce společnosti. Občas do sebe rejpou, to je jasný. Rejpání je náš národní zvyk. Nicméně se vždycky respektujou jako lidi. Bez zbytečný zloby.

Dneska nám to strašně schází. Nemůžu vyloučit, že to skončilo právě s těma zakouřenejma putikama. Sám jsem kdysi v jedný takový vařil. Rád na to vzpomínám. Byť od tý doby člověk prošel nejrůznějšíma stádiama vyšší gastronomie, byla to tenkrát skutečná opravdovost. Když se nepovedl guláš k obědu, bez vokecávání to dostal sežrat.

Hodně mě to naučilo o tom, že všechno se musí (a nejlépe pořád) dělat pořádně. Jinak to nemá cenu. Taky je mi celoživotně jasný, že povyšovat se na někoho je největší pitomost. Nahý na svět přijdeme a tam kam půjdeme potom, si insignie z pozemskýho bytí taky nevezmeme. Skutečně důležitý je to, co je mezi tím... Přijímané, pokud možno s pokorou.

Písnička nemá s dnešním blogem nic společnýho. Jen mi Patti po čase zabrousila do přehrávače a nejde mi z hlavy :) Navíc tahle sestava s Ivanem Králem je už taky slušný retro.