Zrcadlo, zrcadlo, kdo jsem?

Včera mi došlo, jak snadné by bylo v tomto světě propadnout sociální fobii, uvěřit tomu, že lidé jsou zlí a nebezpeční. Všechno jsou to ale iluze, to jak vidíme svět. Ať jej vidíme černě nebo růžově, je to o brýlích, které si zrovna nasadíme. To, co vidíme a jak to vidíme, tedy nevypovídá nic o světě, ale vypovídá to vše o nás samotných. 

Vlastně tu nejsou žádní lidé, jen miliony odrazů nás samotných, které nás vybízí k tomu jít hlouběji do svého nitra a čelit tak sobě samým, postavit se jednou pro vždy svým předsudkům, svým strachům, svým emocím. Spíš než soustředit se na druhé, máme se naučit hledat v sobě samých. Jedině tam najdeme pravdu o tom, proč vidíme kolem sebe tolik bolesti, nenávisti, zloby a špíny.

Vše, co se tu odehrává, je jen velké divadlo, a my jsme loutky v něm. Pramálo zmůžeme se svým vlastním životem, ale o tom co druzí dělají špatně a jak by měli žít, máme naprosto jasnou představu. 

Lovím v paměti, koho jsem za poslední dny či hodiny potkala. Dva muže, kteří o mně neví zhola nic, a přesto nade mnou bez mrknutí oka vyřkli X soudů, které byli jen bezcenným hodnocením plným předsudků a toxických výpadů.

Jsou-li lidé, kteří mi přicházejí do života, odrazem mě samotné, ptám se, co je to ve mně, že je vidím? Verši Václava Kunfta "smečka zdivočelých psů bez cti a beze studu, oči krvavé nenávistí". Co mi ti zdivočelí psi přišli říct? Jsem snad stále hodnotící, stále na nějaké úrovni lidi soudím?

Ač mi ti dva způsobili neklid, ne že ne, dospěla jsem k závěrům ve skrze pozitivním. Uvědomila jsem si totiž, že tihle lidé už mi nemůžou ublížit, neboť já vím, že jsem všechno a zároveň nejsem nic. Zacloumali mým egem, abych si hned poté uvědomila, že už nelpím na tom, aby o mně lidé měli dobré mínění. Nezodpovídám se nikomu jen sama sobě.

Smečka zdivočelých psů bez cti a beze studu přišla pokoušet mé temné já. Všichni ho máme. Oči krvavé nenávistí nás uhranou a probudí tu nestvůru, která v nás dřímá. Záleží jen, jestli ji dokážeme zkrotit a nebo se necháme strhnout a přidáme se ke smečce. Nebo se proměníme v bezbranného beránka a necháme se zardousit. 

Co si myslí druzí, neovlivním a ani to nemám v úmyslu. Vidí-li ve mně někdo lůzra, vidí ve mně sám sebe. Vnímá-li mě někdo jako arogantní, pak je to jeho arogance, která se mu ve mně zrcadlí.

Pro mě to naopak byla lekce, jak jsem na tom se svým sebevědomím. Už nestavím svoji hodnotu na hodnoceních druhých lidí. Už nejsem beránkem, který se nechá zardousit, ale ani neběhám se smečkou. Necítím se jako mistr ani jako lůzr. Jsem vším a zároveň ničím. Všichni jsme jedno, já jsem ty a ty jsi já.

Zajímavé je, že dva dny před touto událostí, jsem měla dva zážitky na opačném protipólu. Nezávisle na sobě mi dva lidé vysekli pochvalu v tom smyslu, že dělám svoji práci dobře, a že jsem člověk na svém místě. I tehdy se mé ego zatřáslo, tehdy se sice zatetelilo blahem, ale já jsem v té chvíli přesto věděla, že i toto je zkouška, jak jsem na tom se svým sebevědomím, resp. jak jsem si sama sebe vědomá.

I tehdy, když jsem byla zahrnuta chválou, jsem sešla do hlubin svého já a tam jsem pocítila vlastně to stejné jako včera, kdy jsem byla nazvána arogantní lůzerkou bez sociální percepce a bez talentu. Jsem vším a zároveň ničím. To, že ve mně někdo vidí něco úžasného, není ničím jiným než jeho odrazem ve mně. Já jsem vším a zároveň ničím. Všichni jsem jedno, já jsem ty a ty jsi já.

Neptejme se tedy, co je špatně se světem, když kolem sebe spatřujeme bolest, zlobu, nenávist a špínu. Ptejme se, co je to v nás?