Být šťastným popelářem! Co víc si přát? ;-)

Nejde o to mít hodně, ale o to dokázat zahrát skvělou hru s kartami, které jsme dostali. A šťastný popelář ve finále může prožít mnohem spokojenější život než frustrovaný manažer. 

Málokdo z nás nechtěl být v dětství popelářem nebo je alespoň neobdivoval. Moje mamka ze mě bývala na mrtvici, když jsem byla malinká. S každým jsem se chtěla kamarádit, s popeláři i se sousedem, starým pánem, který prý zrovna nevoněl, a já si mu vždy vyskočila na klín a povídala si s ním. Měla jsem ho ráda. Mamka, která byla vždy velmi úzkostlivá přes čistotu, mě pak doma vždy rovnou "celou" hodila do pračky. Co se nedalo prát v pračce, to vydrbala rúčo. ;-)

Dětství, to byl čas, kdy nám ještě nevládnul rozum. Ve všem jsme spatřovali radost. Práci popeláře jsme shledávali jako fascinující, a setkávání s lidmi pro nás bylo radostí bez ohledu na to, jestli byli špinaví a nebo třeba zapáchali. A třeba jsme to i viděli, že jsou špinaví, a třeba jsem to i cítili, že zapáchají, ale ještě jsme si o tom nic nemysleli. Až když jsme si nechali namluvit, že práce popeláře je podřadná, a lidem, co jsou špinaví a nevoní, je lepší se vyhnout, náš svět se změnil.

A mělo to tak být. Naše čistota, se kterou jsme se narodili, měla být poskvrněna, abychom se k ní mohli navracet bohatší o poznání a o soucit k těm, kdo jsou ve svých rolích navždy ztracení. 

Nemůžeme být všichni manažery. Každý jsme jinak nastavený a máme vlohy pro něco jiného. Potřebujeme popeláře a uklízečky a řemeslníky, ale i zpěváky, herce, malíře a básníky a ........... Řekněte mi, co já, rozená filozofka (své filozofické teorie jsem rozvíjela už ve svých 5 letech a sdílela jsem je právě s tím nevoňavým zato stále usměvavým sousedem, který mi vždy s neskrývaným zájmem naslouchal a nejspíš se přitom královsky bavil :-)), si na světě počnu, když kolem budou samí manažeři. ;-) 

Život je o tom přijmout své nastavení a žít to, co je to moje, a žít to jak nejlépe dovedu. Nepokukovat stále vedle po tom, co žijí ti druzí. Nezáleží na tom, jestli jsem popelář a nebo manažer. Záleží na tom, jestli dokážu být spokojený popelář nebo spokojený manažer. V tom je umění života, ne dokázat být manažerem, ale dokázat být spokojeným manažerem. 

Znám tolik manažerů, kteří jsou velmi frustrovaní a věčně nespokojení, ale nejsou to jen manažeři samozřejmě. Platí to obecně. Rozmohl se nám tady takový nešvar, že my lidé se stále za něčím ženeme, a nejen že si neužijeme tu cestu, ale nejsme spokojení ani tehdy, když své vysněné mety dosáhneme. Hned se totiž objeví něco dalšího, co nemáme a co bychom chtěli. 

No, a k tomu všemu se někteří díváme spatra na ty, co hrají roli těch "podřadných". Přitom oni tady mají své místo stejně jako my všichni. My nejsme nic víc a oni nejsou nic méně. Mají tady být. Jsou to naše zrcadla, díky kterým máme možnost si mnohé uvědomit. A dokud se budeme na kohokoli dívat povýšeně, můžeme si být jistí, že se nám to vrátí, neboť jestli tady na Zemi něco funguje opravdu spolehlivě, tak jsou to Boží mlýny, které melou teď, teď i teď. ;-)

Dnes ráno po cestě do práce mě napadla taková myšlenka. Zajímalo by mě, jak by se změnil svět, kdybychom si tady nastavili systém, že každý si v práci vydělá stejně peněz, bylo by jedno, co kdo vykonává za práci. Uklízečka, popelář, manažer, všichni by dostali stejnou výplatu. :-) Dělali byste dál to, co teď děláte? ;-) Nebo pojďme ještě dál. Kdybychom za práci pro druhé nedostávali vůbec nic, pravidelně by nám byl každému vyplacen stejný díl peněz, aniž bychom cokoliv vykonávali pro druhé, cokoliv produkovali, jak by v takovém případě vypadal váš život? A proč ho tam nezačít směrovat už teď? ;-) 

Přeji vám hezké odpoledne a ať se vám daří stále lépe nastavit se na spokojenost. 

JednoDuše Jsem. ;-)

Yzomandias x Nik Tendo - BMM (official music video) (youtube.com)