Z deníku mimozemšťanky - olověná koule nadnáší

Nejsem tělem nebo osobou, příběhem ani myšlenkou, jsem vědomím, které si vše uvědomuje, vše vytváří, vše zahrnuje a vše obsahuje.

Probudila jsem se do těžkého rána.

Jsem unavená. "Nechci být unavená."

Necítím se dobře. "Nechci se cítit nemocně."

"Nechce se mi vstávat."

"Nechce se mi do práce."

V autě na cestě do práce mi došlo, jak se zase všemu bráním, kladu odpor. Je to samé "nechci", "nechci".

"A co s tím mám dělat?" vyslala jsem nahoru něco mezi posteskem a otázkou. 

Najednou jsem věděla, co mám dělat. 

Nic! Jen se uvolnit do toho nechtění.

Neřešit to, nechat to být. Nesnažit se s tím cokoliv dělat.

Ulevilo se mi.

Únava zůstala, ale najednou jako by byla jen náročnějším programem na trenažeru.

Z programu "Nechci být unavená", jsem přepnula na program "Dnes jsem prostě unavená a pokouší se o mě viróza".

Bez hodnocení, jestli se mi to líbí nebo ne. Bez vymýšlení řešení co s tím. Prostě to tak je a já jen skrz to projdu.

I přes ztížené podmínky se mi vrátila do života lehkost.

Nemusela jsem se nutit do úsměvu, chtělo se mi najednou smát.

Ač unavená a tak trochu nemocná, najednou jsem se tak nějak vznášela.

Byla jsem rázem jen vědomím, které si uvědomuje, že jsem si vše sama vytvořila, únavu, nemoc i pocit, že nechci vstávat do práce, abych si to následně vše prožila a pak uvědomila. 

Na téhle banální životní situaci mi došlo, že vlastně nemusím nic řešit, že stačí být.

Život pojede sám, aniž bych musela vyvinout větší úsilí. Mám přes to prostě jen přejít.

Nemusím vymyslet jak se vypořádat s únavou. Prostě dnešní den mám zvládnout unavená.

Nemusím vymýšlet co se svým životem, stačí neklást odpor, nechat se unášet a plynout.

Když jsem pustila myšlenky, co všechno je dnes v mém životě špatně, najednou to byl hezký den. 

Vítr z plachet mi nevzala ani kolegyně, která mi hned ráno omlátila o hlavu, že jsem jí přidělala práci tím, že jsem včera v práci pochybila. 

Zvládla jsem náročné jednání a ještě jsem si vysloužila pochvalu.

Den utekl jako voda a nakonec byl krásný. Strávila jsem ho plynutím v lehkosti. 

Došlo mi i to, že plynutí mi za běžných podmínek stále moc nejde, že když jsem při silách, mám stále tendenci příliš tlačit na pilu.

A tak vlastně potřebuji docela velký handicap, aby mi to tlačení bylo znemožněno, a já byla donucena jen tak být. (Dejte mi olověnou kouli na nohu a já se vznesu. ;-))

Člověk si tyhle věci musí na něčem zažít, aby věděl, kam má směřovat.

Tak se dnes stalo a bylo to božské. Děkuji.

Byla jsem jen vědomím, které si to vše uvědomuje.

Vše je přesně tak, jak má být.

Tak dobrou noc a lehké spaní. A kdyby to nešlo, zkuste olověnou kouli pod polštář. Ztížené podmínky často vedou k lehkosti. ;-)