Vzkaz novodobým princům

Tušil, že pro něj roste, nejednu noc i den, a když pak rozkvetla, nadechl se jen .... Jste tak krásná, řekl, jako sen. Odvětila jen, rozcuchaná jsem. On na to, jste dokonalá! A otřásla se zem. (Antoine de Saint-Exupéry)  

Je doba transformační. Světem hýbou události, které není lehké myslí uchopit. Ani to nemáme dělat. Paradoxně je možná nejtěžší dopracovat se k uvědomění, že my se nemáme snažit ty věci pochopit. Veškeré snahy o pochopení jsou stejně jen naše dedukce, které jsou vzdálené skutečnému smyslu, pro který se dané věci dějí.

My ženy jsme emotivní tvorové. Často je těžké zpracovat si, co se děje v nás, natož čelit energiím, které teď hýbou celým polem. Probouzejí se v nás schopnosti, které spaly po celá tisíciletí. Je toho všeho na nás moc. Bere si nás to, ztrácíme se v tom, ale je to součást cesty. Není třeba to dramatizovat. Je to nezbytné.

Vidím teď kolem sebe mnoho mužů, kteří jsou z nás nešťastní. Vidí, jak se v tom všem topíme a mají tendenci nás zachraňovat. Ráda bych vám tímto vzkázala: 

„Nedělejte to. Stáhneme vás s sebou do takových hloubek, ze kterých už třeba nenajdete cestu zpět. Navíc tím nepomáháte, protože tím že se v tom začnete topit s námi, vytváříte opačnou energii než která je třeba, a celé se to jen zhoršuje. Nepotřebujeme zachránit. Nejvíc, co pro nás můžete udělat, je, že se budete soustředit hlavně sami na sebe, abyste byli schopni postavit se do své vlastní síly, až přijde váš čas. Vynaložte svoji energii na to, abyste kultivovali svoje vlastní schopnosti. Potřebujeme vás, ale procesem svého vlastního zrání si musíme projít každý sám. Každý musíme mít svůj vlastní zdroj, ze kterého si tvoříme svoji realitu, neboť kdybychom čerpali ze zdroje toho druhého, pak zhasne-li jeho zdroj, zhasne i ten náš. Tak to asi nemá být, že?“