Prý jsem stvořila ostrůvek pozitivní deviace. S tím termínem jsem se setkala poprvé a pobavil mě. Tedy vítejte na ostrůvku. ;-)
Již v minulém článku jsem se zmínila o našem milém pacientovi s vášní pro vědu. I přes úctuhodný věk je stále ve vědě aktivní a stále v ní nachází potěšení. Rádi spolu prohodíme pár slov, i přestože každý hoříme pro jiný obor, nacházíme společná témata a cítíme se jeden druhým obohacováni.
Dnes jsem k němu na pokoj zase zavítala, neboť jsem potřebovala podpis od spolubydlícího, který projevil zájem účastnit se volby do evropského parlamentu u nás v zařízení, a protože nemá voličský průkaz, musela jsem jej nahlásit k zápisu do zvláštního seznamu. Dotyčný pacient na pokoji zrovna nebyl, ale od spolubydlícího mi bylo navrženo, ať počkám, že bychom chvíli čekání mohli využít k rozhovoru.
A tak jsme spolu zase prohodili pár slov o životě a bylo to moc milé. Když jsem odcházela, ještě mě zastavil a řekl mi: „Jestli vás mohu požádat, mohla byste chodit častěji? Abyste měla důvod, můžete mě třeba chodit přemlouvat, ať u vás volím.“ zasmál se a pak pokračoval: „Rád bych s vámi častěji pobyl na vašem ostrůvku pozitivní deviace.“
Tak jsem si vzpomněla na jednoho blogera, který nedávno prohlásil, že ho svým optimismem jednou zabiju. ;-) Pan vědec ale říkal, že na něj rozhovory se mnou působí jako živá voda. Tak možná je to jako s psychotropními látkami. Na každého působí jinak, a záleží na tom, co máme zakódované v naší genetické informaci a co vše jsme nepozorovaně nechali vyklíčit v našem podvědomí.
A tak je to se všemi informacemi, které si pouštíme dovnitř do našeho systému. Je to jedno, jestli je to informace, kterou v sobě nese nějaká droga, jež jsme užili nebo jestli je to informace ze sociálních sítí či z médií. V podstatě vše jsou informace. I jídlo, které sníme, nese informace. Prostě vniknou dovnitř, aniž bychom tomu my věnovali nějakou zvláštní pozornost, a žijí si tam svým vlastním životem.
Následky vidíme na každém kroku. Jsme-li ale plnoletí a svéprávní, jsme každý za svůj stav odpovědný sám. Za každé slovo, které vypustíme z pusy, za každý čin, který spácháme, ale i za to, co si pustíme dovnitř do svého systému, neboť to zpětně velmi zásadně ovlivňuje naše myšlenky a následně slova a často i činy. Obviňovat svět můžeme z toho, že se cítíme zle, ale nikterak nám to nepomůže a ani světu ne.
